Rodinné tělo


Mám ráda příběhy. Příběhy mají totiž léčivou moc. V koloběhu života jsme splétáni právě z příběhů.

Ze setkání dvou lidí se do naší tkáně vpisuje rodový příběh. A když své příběhy nevyprávíme, ochuzujeme se tak o možnost napravit to, co nás v současnosti trápí. Když od svých příběhů utíkáme, vzdalujeme se tak sami sobě.

Vyprávění příběhů vnáší světlo do tmavých zákoutí naší duše a pomáhá nám posvítit si na to, co se naši předci snažili skrýt a o čem mlčeli v naději, že tím je po problému. Ale to, co je skryté v temnotách nás děsí. A jsou to právě tito běsové a děsové, kteří nás pronásledují a dělají nám ze života peklo.

Které kostlivce schováváte ve skříni vy?

Kdysi všichni kostlivci byli z masa a kostí.
Žili své příběhy v kolo-běhu života.
Naučila jsem se, že čím víc se je snažíme držet pod zámkem, tím víc běsní.Pozvat své běsy na šálek dobrého čaje, chce ovšem odvahu. Důvěru i víru. Povědomí o tom, že potkat se s nimi nemůže bolet víc než věnovat spoustu sil na to schovat je. Kult předků známe možná už jen z nudných hodin dějepisu.

Pro nás je ale rozhodující, kdo začal psát náš příběh. Kdo zasadil to semínko a pečoval o rodný Strom?

Z koho se stal ten kostlivec, kterého jsme dali do truhly a odsunuli ho stranou doufaje, že nám dá pokoj?

Kosti předků s námi dříve dál „žily“ pod podlahou v pokojích, ve světnicích. A uměli jsme jim naslouchat. Chodit si k nim pro radu. Měli své místo mezi živými. Dnes toho víme víc o populární zpěvačce než o vlastní prababičce. Učíme se složité vzorečky a výpočty. Počítat s předky se ale neučíme, ani je znát. A tak v nás straší. Chrastí kostmi po nocích a děsí nás nevysvětlitelnou hrůzou. Pochovali jsme je daleko od domova. A chováme se jako kdyby žádní běsové neexistovali. Pokojní tedy nejsme ani náhodou. A náš svět nevypadá jako uklizená světnice, ale spíš jako komora plná harampádí.

Jako kdybychom byli Stromy bez kořenů.

Můžeme se pak divit, že takové stromy nenesou zdravé plody?

Každý strom je jen tak zdravý, jak zdravé má kořeny.

A jako v přírodě existuje mykorhiza – symbioza mezi kořeny stromů a houbami – pak i člověk má své léčivé pomocníky z říše Hub.

Naši předci věděli o blahodárném působení psilocybinu na lidskou duši i tělo. A umně využívali dary podzimu, aby se vydávali s Houbama pod zem. Ke kostem předků. A rozmlouvali s nimi. Léčili tak své kořeny stejně jako Stromům pomáhá mykorhiza.

Prastarému umění přípravy dobrého čaje z darů lesa jsem se učila už od mládí. Stejně jako naslouchat příběhům těch, kteří v tom hlubokém lese svých předků zabloudili.

Jsem jen správcem klíčů od třináctých komnat, za nimiž držíme své kostlivce. A jestli spravuji a napravuji lidské životy? Takovou moc má jen člověk sám. Já pouze otevírám dveře těm, kteří tu byli před námi a kteří vypravují a napravují.

Vlastně jen vodím člověka do lesa. Zpátky ke kořenům.

A tak když nás někdo pošle do háje, proč tam nejít?! Potkáme tam jen sami sebe v zástupu těch, kteří nám dali život…dušičky maminek a tátů, babiček i dědů. Sedí v tom háji v rodném kruhu a udržují oheň. Vzpomínají na nás a čekají, kdy se stavíme na kus řeči.

Je čas oprášit truhly s kostlivci. Otevřít skříně.
A pozvat je zpátky do života. Poznat je. A tak poznat i sebe samé.

  • Zdroj obrázků: Pinterest