Kintsugi


Jak jsou na tom vaše „džbánky“? Staráte se o to, aby v nich byla živá voda? Nebo jsou dokonce naprasklé? Mají utržené ucho a špatně se s nimi chodí pro vodu? Máte svůj pramen, kde můžete „dotankovat“?

 Hlavně pro nás rodiče je někdy těžké udržovat svůj džbánek v takovém stavu, aby z něj bylo co nalévat. Někdy jsou praskliny v něm tak velké, že ať děláme, co děláme voda v něm se vyčerpává rychleji než bychom chtěli. Vyčerpaní se večer co večer svalíme do postele a zítra nanovo!

Někdy se o ostré hrany svých džbánků pořežeme do krve a nejraději bychom je vyměnili za jiné, nové, lepší, neotřískané. Takové jako z reklamy.

 Není snadné přijmout své džbánky takové, jaké jsou. Dá hodně práce předstírat, že nejsou rozbité, když z nich voda teče proudem.

 Ale za praskliny na nich se nemusíme stydět.

Vypráví náš příběh. A příběhy mají moc napravovat i to, co je rozbité.

Můžeme své džbánky vyspravit zlatem soucitu

V Japonsku existuje prastaré umění zvané „Kintsugi“ /někdy také Kintsukuroi/, které učí způsob, jak opravovat rozbitou keramiku pomocí zlata, stříbra nebo platiny.

Kintsugi oslavuje jedinečnou historii daného předmětu tím, že místo schovávání prasklin nebo dokonce vyhazování takové keramiky, jde cestou nápravy, která praskliny naopak zdůrazňuje právě zlatem. Vdechuje tak keramice oslňující krásu i přes to, že byla rozbitá.

Můžeme toto krásné umění používat i v běžném životě.

Pomůže nám vnímat, že i to, co je rozbité, lze spravit. Když jsme my sami „zlomení“, neznamená to, že jako lidé ztrácíme svou hodnotu a přestáváme být užiteční, že přestáváme žít. Naše životní „zlomy“, naše praskliny mohou být cenné.

Světlo neexistuje bez tmy.

Můžeme se naučit vyrovnávat se s traumatickými událostmi v našich životech, učit se z nich a brát si z nich to nejlepší do další cesty. Mít se sebou soucit znamená zejména cítit se. A to i tehdy, když to bolí. Potlačená bolest si stejně dříve nebo později najde cestu ven. Nemůžeme ji v té třinácté komnatě držet zavřenou a schovanou věčně.

Je čas vyprávět svůj příběh a neschovávat své praskliny. 

Když jsem před několika lety podstoupila vyoperování melanomu, doktorka mi tehdy řekla: „Taková ošklivá jizva, teď máte zkažený dekolt!“. Můj synek se ke mně přitulil a řekl: „To je drsňácká jizva, mami! Buď na ni hrdá.“

A já jsem. Je totiž součástí mého životního příběhu. A já od něj neutíkám. Žiju ho se vším, co k němu patří. Svou jizvu neschovávám. Dál nosím trička s výstřihem.

Někdy nás život vede i údolím stínů, není to jen sluncem zalitá pláž a koktejly s paraplíčkem.

Ale jen ten, kdo mrzl ve tmě na dně údolí, umí ocenit Slunce na vrcholcích.

Mějme odvahu vytrvat na cestě, i když je Slunce právě schované za mraky! Nový den přijde! A s ním i další krůčky, které nás povedou dál. Pojďme po té cestě společně a buďme si oporou v těžkých chvílích.

Buďme si zlatem, kterým vyspravíme své rozbité džbánky.

Foto sochy: Paige Bradley
Foto šálku: tsugi.de