„Dej ti Pán Bůh dobrý svět“


Koutní hrnec

V posledních pár letech se k nám namáhavě vrací tradiční poporodní péče o ženu v šestinedělí většinou inspirována tradicemi z cizích zemí jako je Mexiko nebo Thajsko. Pojďme se společně vrátit v čase a podívat se na to, jak to bylo u nás.

Období těhotenství, porodu i šestinedělí bylo v dobách minulých opředeno mnohými magickými úkony a rituály, které měly za úkol ochránit křehký život miminka i matky. Naši předci věřili, že rodička i miminko jsou již během těhotenství a při porodu vystaveni nebezpečí ze strany „zlých sil“ a proto bylo potřeba o ně starostlivě pečovat po celou dobu a posléze i během šetinedělí.

Narození dítěte bylo důležitou a přelomovou událostí nejen v životě matky a rodiny, ale také celé komunity. Porod byl po většinu lidské historie ženskou záležitostí a ještě v průběhu 19. století o těhotné a rodící ženy pečovaly výhradně porodní báby, které k usnadnění porodu používaly nejen lidovou medicínu, ale také různorodé magické prostředky mezi které patřilo například vykuřování a napařování rodičky pomocí kouře, ohně i vody nebo používání bylinek. Dobrý průběh porodu mělo také zajistit rozvázání všech uzlů na oblečení rodící ženy, rozčesání vlasů a odemknutí všech zámků v domě. Měla-li žena těžký porod, pak ji porodní bába přepásala manželovým opaskem. Tradovalo se také, že když se blížil čas porodu, bylo třeba dohlédnout na to, aby o tom vědělo co nejméně lidí, protože čím víc lidí mimo rodinu vědělo, že se žena chystá rodit, tím větší měla bolesti. Do místnosti, kde žena rodila neměli přístup muži a ani svobodné dívky. Pod postel rodící ženy se kladly různé předměty, které byly obdařeny magickou mocí zabránit vlivu zla – nůžky, nože, sekyra, kladivo. V pozdějších dobách si ženy kolem sebe umísťovaly i obrázky svatých, používaly škapulíře – váčky na bylinky a amulety, modlitební knížky či úryvky modliteb.

Když se miminko narodilo, čekala jej první koupel, která měla dítěti zajistit zdraví a také štěstí. Po koupeli se miminko pokládalo na zem, což byl prastarý a v Evropě velmi rozšířený zvyk založený na představě, že Země je „Velká Matka“ z níž pochází vše živé. Na některých místech se miminko pokládalo na zem pod stůl a porodní bába u toho pronášela: „Ze země jsme vzešli, do ní se zase vrátíme, budiž k něčemu!“. Stůl plnil svou důležitou funkci, protože symbolizoval rodinnou sounáležitost a byl centrem rodinného života, kde se rodina scházela ke společnému jídlu. Každý měl u stolu své místo, což posilovalo vzájemné pouto mezi jednotlivými členy rodiny, položení dítěte pod stůl tak bylo přitakáním tomu, že dítě patří do této rodiny a má v ní už teď své vlastní místo. Po koupeli také miminko vítal otec a další sourozenci políbením a křížkem na čelo, čímž stvrzoval, že dítě je jeho a bude se o něj starat.

Kout pro šestinedělku

Po dobu šestinedělí zůstávala žena s miminkem v „koutě“, kde byla postel a kolébka zakrytá ze dvou stran „koutní plachtou“, lůžko stávalo v levém rohu světnice. Koutnice oddělovala maminku s dítětem od zbytku světnice a také ona měla kromě praktické funkce – zajišťovala klid, i svůj magický a symbolický význam.

Koutní plachtu dostávaly dívky jako součást své výbavy a velmi často se také dědila z generace na generaci, koutnice měla svou důležitou roli nejenom v šestinedělí, ale také při svatbě a pohřbu. Součástí ochranné funkce koutní plachty byly i vyšívané symboly, které se vyšívaly červenou barvou chránící dítě i matku před působením zlých sil. Někdy porodní bába zašívala do plachty kousky chleba nebo česnek, které se po skončení šestinedělí spálily v ohni.

Koutnice se tradičně šily ze dvou pruhů konopného plátna, které uprostřed spojovala krajka díky níž žena viděla do místnosti.

Šestinedělka zůstávala v koutě nejenom kvůli ochraně sebe samé a miminka, ale také z důvodů, aby se zamezilo jejímu případnému negativnímu vlivu na své okolí. Po dobu šestinedělí se zdržovala běžného společenského života, do kterého se vracela až po „úvodu“ v kostele, který byl také provázen mnoha rituálními úkony. Kout se světil svěcenou vodou, vykuřoval se pomocí jalovce a často v něm stála i oblečená ženská postava ze slámy. Věřilo se, že na šestinedělku a miminko mohou zaútočit polednice, povětrule, bosorky a divé ženy a tak se před postel stavěla tato figurína, aby si ji zlé síly spletly s matkou.

Jídlo nosily ženy do „kúta“ v koutním hrnci a v košíku.

Během celého šestinedělí se u ženy střídaly ženské příbuzné i sousedky, které jí nosily vyživující a posilňující jídla. Využívaly k tomu pro tuto příležitost vyráběný hrnec zvaný „koutňák“, „koutní hrnec“, ve kterém se nejčastěji nosila vydatná slepičí polévka. V košíku pak nechybělo  mléko, smetana, pečivo, vejce, bylinky na čaje a také víno a kořalka, které měly „čistit krev“.

Při vstupu do světnice bylo zvykem pokropit se z kropenky na zdi svěcenou vodou a pronést větu: „Dej ti Pán Bůh dobrý svět“, která chránila miminko i ženu před uhranutím a uřknutím.

Nahlížíme-li na rituály našich předků dnešní optikou, mohou se nám zdát iracionální a dokonce i zbytečné. Je ale důležité si připomenout, že mnohé z nich mají naopak racionální základ postavený na zkušenostech s přirozeným řádem života. Narození dítěte není jen fyzická zkušenost, ale je také důležitou zkušeností psychospirituální, která může mít velký posilující potenciál. Naši předci podporovali přirozený průběh těhotenství, porodu i šestnedělí všemi jim známými a dostupnými prostředky. A v dnešní době se „magie“ zase vrací na výsluní naší pozornosti. Ženy už se nechtějí spokojit s pasivní roli pacientky a vrací se ke kořenům. V nemocničním prostředí se až příliš často klade důraz na sterilitu prostředí a technické zázemí než na samotnou matku a její dítě. Z porodního procesu se zcela vytratila „duše“. Sice už dnes nemluvíme o „zlých silách“, ale to neznamená, že přestaly existovat.

Mezi takové „zlé síly“ mohou totiž patřit i taková zraňující prohlášení jako: „Maminko, chcete si to dítě snad zabít?!“, „Co tady křičíte jak na lesy? Zvládly to jiné, tak to snad zvládnete taky!“ a nebo velký stres v rodině či v práci, kde je žena denodenně vystavována nepříjemným situacím, kterým musí čelit často sama.

Znovu se vracíme k uvědomění si, že psychická pohoda ženy během těhotenství a porodu je pro klidný a zdárný průběh zcela zásadní. Nemůžeme se tedy pak divit tomu, když naši předci kladli takový důraz na ochranu těhotné a rodící ženy. Chránili její základní a přirozené potřeby během porodu ke kterým patří nerušený klid, teplo, intimita a pocit bezpečí, které trvají dál i po porodu v období šestinedělí.

Proto mezi oblíbenou tradici našich praprababiček patřilo i poporodní napařování, zavinování bříška a udržování ženy v teple domova, kde mohla obnovit své síly, zpracovat zážitek porodu v kruhu nejbližších žen a přejít tak z jednoho stavu do dalšího, aniž by to v ní zanechalo křivdy díky kterým pak byla podrážděná a nepříjemná na své okolí.

Jemnost je pro ženu naprosto zásadní. A jemná poporodní péče má za úkol ženě dopřát dostatek prostoru i času na to, aby narození svého dítěte vnímala jako posilující zážitek a nikoliv hrůzu, ze které se nemůže vzpamatovat.

I my se můžeme vrátit k tradicím našich předků a vrátit tak jemnost zpátky do našich životů. Můžeme dokázat to, že ženy přesatnou vnímat porody svých dětí jako znásilnění plné porodního násilí a vyjdou z porodu silnější a jemnější. Pod laskavou péčí pak rozkvetou jako nádherné květy.

Koutňák na vydatnou polévku

Máte-li ve svém okolí šestinedělku a nebo se na šestinedělí samy připravujete, pak tu pro vás mám recept na tradiční polévku „Koutnici“. Vytiskněte si ho, uvařte a můžete tak obnovit tradici nošení „do kúta“.

Dopřávejte si během šestinedělí obnovující masáž bylinnými koulemi, pečujte o svoje jizvy s pomocí ricinového oleje, zavinujte si bříško, zůstávejte v teple domova a kdykoliv je to možné tak požádejte své okolí o podporu a pomoc. Byl-li pro vás porod traumatizujícím prožitkem, mějte odvahu obrátit se na odborníky, kteří vám pomohou zážitek zpracovat! Nenechávejte v sobě křivdu klíčit, protože potom z ní může vyrůst skutečně „jedovatý“ strom, který zastíní všechnu životní radost. Je snazší vytrhnout takové „semínko zla“ v jeho počátcích, dříve než v nás zakoření.

Říká se, že žena si už celý život bude pamatovat, jak se k ní její okolí chovalo během šestinedělí. Naši předci to věděli a i proto se o šestinedělku tak dobře starali. Počítalo se totiž s tím, že ona jim to vrátí, až sami budou její péči potřebovat. Věřím, že je v našich silách obnovit i u nás tradice našich předků a znovu tak nalézt své vlastní kořeny. Člověka, který má pevné kořeny, žádná životní bouře nemůže jen tak snadno vyvrátit. A tak už je čas vrátit se zpátky domů. Tam najdeme odpovědi na všechny své otázky.

  • Použitá literatura: Žehnání matky, Michaela Vlčková; Narození dítěte v lidovém prostředí a rituální vliv obřadní textilie – koutní plachty, Monika Tauberová