Podzim je časem příběhů!


Ta chvíle, kdy se muž a žena rozhodnou, ať už vědomě či nevědomě, že společně zasadí semínko nového života, které bude mít své kořeny v jejich vzáJemném vztahu a bude z něj a v něm vyrůstat.

Když se ze vztahu dvou lidí vytrácí jemnost, pomalu, ale jistě se z něj ztratí i vzájemnost.

Tak moc potřebujeme ke svému růstu laskavou péči, že když se nám jí nedostává, velmi tím trpíme. Dokážeme si pro sebe vytvořit mnoho strategií, abychom bez lásky přežili, ale její nedostatek rezonuje celým naším životem.

Můžeme mít dlouhotrvající pocit, že nám pod nohama chybí pevná zem. Bojíme se, že ztrácíme i poslední zbytečky síly, která nám pomáhá jít dál. Cítíme se roztržití a odtržení od vlastních kořenů. Tak křehcí, když předstíráme, že o nic nejde.

Když přichází podzim, cítíme jak z nás chladný vítr loupe naše pracně udržované masky a s nimi padají k zemi i naše obranné strategie. Cítíme se obnažení jako holé stromy zmítané vichrem změn. A některé z nás ten chladný vítr sfoukne docela. Svíčka zhasne. Už prostě nevěříme, že po téhle zimě přijde jaro. Nová naděje. I pro nás.

Chceme se zachumlat do hřejivého lidského objetí a místo toho na sebe v neutuchající zimomřivosti navlékáme další a další vrstvy. I tak je nám ale zima.

A taková zima vůbec nesouvisí s počasím.

Jde z morku našich kostí, ve kterých je zapsáno, jak jsme vstoupili do života. V našich tkáních je zaznamenáno setkání dvou lidí, kteří nám dali život. Jsme gobelín utkaný z příběhů.

A dneska všichni pořád někam utíkáme.

Běháme jako o život zatímco náš příběh čeká na chvíli, kdy se konečně zastavíme a budeme mu naslouchat.

Podzim je časem příběhů. Časem horkého šálku dobrého čaje a praskajících polínek. Je to čas vzpomínek, které na nás čekají v našem nitru.

Je těžké sebrat odvahu a chytit tu nit a vydat se po ní do míst, která jsme v sobě uzavřeli před světem, vydat se tam do hlubin sebe samých, kde za těžkou oponou našich duší číhají přízraky minulosti.

Přízraky skryté zraku všech, protože co by na to přeci řekli lidé! Taková hanba. Ta ostuda, která zebe a studí!

A tak se bojíme na ty přízraky podívat. Podívat se pravdě do očí. Odhalit lež. Poznat konečně pravdu.

O násilí, které nás připravilo o sílu. O jemnost. O vzájemnost.

Ale jak dlouho ještě chceme lhát?
Jak dlouho můžeme utíkat?

Pořád ještě jsme to malé nevinné dítě, které čeká až ho někdo obejme, vyslechne a bude mít rád. Přicházíme na svět s důvěrou, že jsme tu správně, že nás tu čekají s otevřenou náručí.

A právě na podzim k nám naše vnitřní dítě promlouvá skrz zlátnoucí listy. Vykukuje na nás zpoza rozverných klobouků muchomůrek. Zpívá v tichém nápěvu tažných ptáků svou píseň o lásce.

A i když má naše vnitřní dítě zlomené srdce, nikdy nepřestane věřit, že se uzdraví.

Podejme mu ruku, vždyť na to čeká už tak dlouho. A pojďme spolu s ním pozdravit ty přízraky. Vždyť i když nás děsí, pořád je to máma s tátou, kteří si kdysi dávno mysleli, že láska je slepá…

A ona přitom vidí všecičko!

Nezavírejme před tím oči, protože se tím uzavíráme jen víc a víc před světem, který přes všechno to násilí, které nás obklopilo, je nádherným místem plným zá-zraků…

  • Kresba: Amanda Oleander