Čas jsou peníze…nebo ne?


Už jste si dnes udělali čas na vzáJemnost?

Čas jsou peníze! Učili nás a my tomu uvěřili. A tak ten čas naháníme jak nadmutou kozu, protože času stejně jako peněz přeci nikdy není dost. Nebo je to jinak?

Jak si vlastně můžeme udělat čas?

A jak si můžeme dovolit mít dost času, když většinu času musíme strávit vyděláváním peněz, abychom si mohli zpátky koupit alespoň trochu toho času na předražené dovolené?

Když byly naše děti malé, tak jsem neměla nárok na mateřskou. Rovnou jsem po porodu začala pobírat ten nejnižší rodičovský příspěvek. Na žádné velké vyskakování to vážně nebylo. Jenomže, kam bych taky skákala? Nechtěla jsem vyskočit o příčku výš na společenském žebříčku, takže jsme žili skromně s tím málem, které jsme měli. Byla to doba, kdy když jste chtěli chodit bosky, prostě jste si venku sundali boty a bylo to. Žádné velké marketingové kou-zlo, které by vám řeklo, že k tomu správnému bosochození nutně potřebujete botky bratru pět tisíc korun za pár.

Mohla jsem se vrátit do zaměstnání, abych dala děti hlídat cizím lidem, zatímco já jsem vydělávala na to, abych ty cizí lidi mohla zaplatit a dětem koupila pár věcí navíc. A o pár let později jsem se mohla na červené pohovce doktora Freuda divit tomu, proč jsem já a moje děti tak odcizení.

Ale vybrala jsem si, že z času se zase stane jen čas, protože peníze se dají vydělat vždycky, ale čas, kdy byly moje děti malé, se vrátit nedá…

Neříkám, že je tahle cesta pro každého. Vím jen, že pro mě tohle moje rozhodnutí mělo obrovskou cenu, protože to byla ta nejlepší investice do mého vztahu s dětmi. A k tomu, abych s nimi mohla být jsem spoustu peněz opravdu nepotřebovala.

Jsem vlastně moc ráda, že když byly moje děti malé, tak ještě nebyly žádné „instamatky“. Možná bych z toho všeho taky měla jen depku, že nemám na ty krásné produkty bez kterých se dnes mateřství prý neobejde. Alespoň na Instagramu ne. Asi bych taky porovnávala svůj život se svou oblíbenou blogerkou a říkala si, že jí závidím, že může dělat reklamu na krém na opruzeniny! Zahučela bych rovnýma nohama do toho pocitu, že si toho musím koupit strašně moc, abych byla šťastná…a dočista bych zapomněla na to, že šťastná už přeci dávno jsem.

Je to jen kou-zlo. Jen reKLAMa. Vždyť to je původní a jediný účel sociálních sítí…ten nejtvrdší marketing.

Ale láskyplný život může být a je skutečný. A na těchto kresbách žádné zázračné produkty nenajdeme. A přeci je na nich ten nejkrásnější zázrak, který můžeme mít my všichni naprosto zdarma…jen se rozhodnout, že si ho vzáJemně dokážeme dát…

  • Kresba: Phillipa Rice