Přijímačky


…na střední školu jsou u nás už skoro za dveřmi a Ella tak za nedlouho dokončí základní vzdělávání v té nejklasičtější z klasických základních škol, kam den co den chodí už skoro devět let.

Ty nejdůležitější přijímačky už má ale dávno za sebou…
Být přijatá taková, jaká je se vším, co k ní patří.

V tom je ukrytá obrovská síla, která člověku dává vnitřní svobodu, kterou nemůže zlomit žádný vnější systém, ve kterém žijeme, protože tyrani přichází a odcházejí, ale co zůstává jsou mezilidské vztahy, ze kterých my všichni vyrůstáme.

Netrápí mě, že moje děti nechodily do lesní školky, protože chodily se mnou do lesa. Netrápí mě, že chodí na úplně obyčejnou základní školu, protože s největší pravděpodobností jednou budou chodit i do zaměstnání
od – do.

Hodnoty, které jsou pro mě důležité, jim předávám tím, jak já sama žiju a nebojím se toho, že by škola dokázala podkopat to, co s námi prožívají doma a co tvoří základ jejich osobnosti. A tenhle základ jsem se snažila vybudovat jim co nejpevnější, aby ho jen tak něco nepodemlelo.

Neříkám svým dětem, kým mají být. Důležité pro mě je poznávat, kým už dávno jsou a podporovat je v tom.

Učím je, že i obyčejný skladník nebo prodavačka mohou prožívat naplněné životy a že největším štěstím člověka je, když dokáže sám sebe sdílet s ostatními s vědomím, že právě sdílení sebe samých nás nejvíc obohacuje.

V posledních letech potkávám až příliš mnoho lidí usilujících o ten nejzajímavější život…a všechny do jednoho je spojuje jako červená nit skutečnost, že málokoho hluboce zajímají jako lidé. Sbírají zážitky jako na běžícím páse, plní svůj život rozličným zbožím, které marketingové agentury umně prodávají, ale naplnění a šťastní nejsou, protože ty svoje životní přijímačky v dětství vlastně neudělali…

A tak zkouší všechno možné, létají od čerta k ďáblu a dělají úplně cokoliv, aby je druzí přijali…takové, jací jsou, i když ani oni sami netuší, kým že to vůbec jsou, protože dávno zapomněli na to dítě, které kdysi u přijímaček do rodiny prostě propadlo, protože nebylo podle představ svých rodičů.

Mějme dost odvahy na to, abychom svoje představy o dětech nestavěli dětem do cesty. Může z nich vyrůst neprostupná zeď, za kterou naše děti zůstanou uvězněné a věřte mi, že je pak úplně jedno jestli chodí na waldorf nebo na státní základku. A celý život pak budou křičet na ostatní, že chtějí svobodu!

Místo toho se s upřímným zájmem dívejme na to, kdo se nám narodil! Probouzejme v sobě touhu ty malé človíčky poznávat, protože děti nejsou žádný problém, který musíme vyřešit. Jsou to nádherné bytůstky hodné poznání.

A já jsem šťastná, že svoje děti znám opravdu dobře a že ony znají a poznávají mě.

Není totiž nic smutnějšího než rodina, ve které jsme se k sobě přestali znát.

Takže přeju všem dětem, které čekají přijímačky, aby byly přijaté!

A nejvíc ze všeho, aby byly přijaté na tu tolik oblíbenou „vysokou školu života“. 

S láskou
M.