Láska je tu s námi, buďme s ní!


Kolik z nás se v dospělosti potýká s tím, že nemáme dostatečnou sebedůvěru? Víc než je zdrávo.

Jako děti k vlastním rodičům vzhlížíme a bezmezně jim ve všem důvěřujeme, protože jsou pro nás nositeli veškerých informací o životě. Jsme na svých rodičích závislí a na nich také závisí to, jaké informace nám do života předávají. Nejenom tím, co nám říkají, ale zejména tím, jak sami žijí a jací jsou.

Pro děti je nejvíc matoucí to, když rodiče jednu věc říkají, ale dělají druhou. Tím se postupně začíná vytrácet ta křehká důvěra, kterou k rodičům chováme. Přestáváme jim věřit a začínáme se jim vzdalovat.

Jako děti ještě nemáme dostatečné zdroje na to, abychom se naplno mohli učit z vlastních zkušeností tím, že budeme zkoušet co je a co není pravda obyčejným žitím. Začneme se v těch rozporech našich rodičů ztrácet. A tím ztrácíme i sebe samé. Důvěru v to, že dokážeme poznat pravdu od lži. Dobré od zlého. Teplé od studeného.

„Vezmi si ještě mikinu!“
„Ale mami, mě není zima…“
„Nastydneš!“…a protože slovo rodičů je pro nás svaté, nastydneme přesně jak si přáli, i když k tomu objektivně nebyl žádný důvod, protože našemu tělu zima nebyla. Jenomže tělo dokáže všechno, čemu mysl věří. A tak když věříme rodičům, že mají vždycky pravdu, uvěříme i tomu, že bez mikiny lze velmi snadno nachladnout…

A i když se to na první pohled nezdá, tak víra je pro nás naprosto zásadní, i když někteří z nás řeknou, že v nic nevěří. Minimálně ale věří tomu, že jim zaměstnavatel každý měsíc za jejich práci pošle na účet výplatu.

Ano, celý náš život se vlastně točí kolem víry a důvěry, kterou se učíme a získáváme právě doma už odmalička.

Důvěra se buduje upřímností a pravdivostí.

Podkopat ji můžeme třeba i tím, když se naše děti bouchnou a my jim na to místo prosté a obyčejné útěchy řekneme: „Co tak řveš? Prosím tě, to tě nemůže bolet!“. Většinou děti začnou plakat ještě o to víc. Vyžadují po nás soucit, naladění se na to, co prožívají. A my jim místo toho říkáme, že nemohou důvěřovat tomu, co právě cítí. Přesvědčujeme je o tom, že je to úplně jinak a že my sami víme lépe než ony, jak to je místo toho, abychom byli jen soucitnými svědky, kteří umí utěšit.

Tak se přesouvá důvěra ve vlastní pocity a prožitky z těla jen do hlavy. A my se v těch malých dětských tělech začínáme rozpojovat a oddělujeme rozum od citu. Hlavu od těla.

Ztrácíme sebe samé. Důvěru v to, že se můžeme spolehnout na to, co se v nás odehrává.

Jak půjde čas dojdeme až do bodu, kdy se začneme spoléhat ve většině věcí jen na druhé. Budeme chtít, aby za nás a naše rozhodnutí přebírali zodpo-vědnost. Vždyť přeci „dospělí“ ví lépe než my, ty malé děti, co je pro nás dobré. Odpojíme se od sebe samých natolik, že pro nás slovo ostatních bude mnohem důležitější než to, co právě sami v sobě cítíme. A tak bude snadné pro rozličné podvodníky, aby nás oblbovali až do aleluja, protože jim uvěříme ledasco, neschopní spolehnout se na vlastní úsudek, na vlastní pocity.

Můžeme se začít bát cítit, protože to bude v rozporu s tím, co nám tvrdí ostatní. A tak se zatvrdíme a ze všech těch tvrzení se stane tvrdá krusta na našem srdci.

Když máma říká, že mě to nebolí a já cítím, že mě to bolí, kdo má pravdu? Máma už je velká. Je na světě tak dlouho. Ví o něm všechno. A co vím já? Vlastně nic. To máma má pravdu.

Začneme se pak o pravdu dohadovat s každým na potkání. Budeme jeden druhému pořád něco tvrdit o pravdách. Tak zatvrzelí ve svých přesvědčeních, kterým přeci druzí musí uvěřit!

Zapomeneme být jen svědky života druhých, kteří svůj život prožívají niterně. Pravdivě v sobě samých skrz prožitky vlastního těla.

Zapomeneme cítit a tím i soucítit. Už nebudeme umět číst v lidském těle, které neumí lhát a mluví s námi neustále jemnými gesty, mimikou tváře, pohyby dlaní, sklonem páteře, postavením chodidel, potem, očima, úsměvem…

Zůstaneme uvěznění v té tvrzi ve vlastní hlavě. V tom vězení utkaném z přesvědčení a z tvrzení.

Skutečný Ježíš kdysi sedával pod starým olivovníkem a učil své následovníky, aby byli jako děti, protože děti jsou čisté a nevinné. Dětem je v raném dětství vlastní neschopnost lhát, nosit masku a předstírat, že je dítě někým, kým není. Děti jsou prostě a jednoduše samy sebou. Jsou takové, jaké jsou. Upřímné.
Bezelstné.

Ještě se nenaučily hrát tu hru „na někoho“. Ještě si nenasadily masku, aby se rodičům zalíbily, protože lásku si přeci vyslouží jen tehdy budou-li hodnými holčičkami a chlapečky a udělají vždycky to, co po nich rodiče chtějí.

Ještě naplno důvěřují tomu, co se v nich odehrává. Doposud mají svou celistvost, svou integritu.

Než se začne rozpadat tím, že rodiče přestanou vidět, kdo dítě skutečně je a začnou z něj chtít mít někoho jiného. Někoho lepšího. A většinou lepšího než jsou oni sami. Protože co na dětech jako rodiče nesnášíme nejvíc je to, když jsou úplně jako my! Když se v nich tak dokonale jako v čistém zrcadle odráží to, jací jsme. Všechny ty rozpory v tom, co dětem tvrdíme a jak skutečně žijeme.

Skutečný Ježíš dárečky pod stromeček nenosil.

Sedával pod stromy a to on sám byl tím největším darem, který jsme dostali. Přinesl totiž svědectví o tom, že pravda a láska dokáže zvítězit nad lží a nenávistí, když budeme mít odvahu pravdu a lásku žít.

A to za nás nikdo druhý udělat nemůže. Pro to se můžeme rozhodnout jen my sami. A vydat se ze tmy do světla.

Ať je pro nás tenhle adventní čas časem pokoje a hlubokého rozjímání…

Však v tom pokoji pořád ještě sedí to malé uplakané dítě, které čeká až ho dokážeme obejmout. A jen tak s ním chvíli v tichosti být. Nestavět tvrzeními tvrz kolem vlastních srdcí. Ale jen cítit. Soucítit. Společně.

A to je ten nejkrásnější dárek, který si letos o Vánocích můžeme pod tím stromečkem dát. Dát si jeden druhého…upřímně. Pravdivě. S Láskou.

Láska je tu s námi. Buďme s ní.