Obchod se strachem a zázrak zrození


V obchodech už dávno vypuklo nákupní šílenství a je tu čas, kdy si připomínáme, že Láska je zázračná a zhmotňuje se v našich dětech. Čas, kdy si znovu a znovu vyprávíme o zázraku zrození malého Ježíška.

Člověk, jehož narození slavíme opulentní žranicí a utrácením, se narodil v jeskyni na slámě, kde se Marie ponořila do proudu porodního tance se svým děťátkem a svým mužem. Mariino tělo s důvěrou v Život otevřelo svou bránu, kterou vstoupil na svět Člověk, který dodnes rezonuje v naší kolektivní psyché, ať už v jeho existenci věříme či nikoliv.

Netroufáme si tvrdit, že Marie s Josefem byli nezodpovědní, když své dítě přivedli na svět v jeskyni zcela v souladu s porodními tradicemi svého kmene. Neříkáme, že zvolili vlastní pohodlí na úkor dítěte.

Shlížíme na ně skrz staletí s benevolencí někoho, kdo se podřídil jiné, nové tradici. Tradici, která nás v posledních několika desítkách let nutí žít ve strachu. Tradici, která je postavená na jiných VĚDomostech a tak za zodpoVĚDné prohlašuje úplně něco jiného zcela v souladu s vlastními zájmy. Rození dětí je dnes prý úplná VĚDa!

Porod už najednou není zázrak, ale zejména výnosný obchod.

Obchod se strachem. Se strachem ze smrti.

Strach ze smrti v naší době nabobtnal do obřích rozměrů. Za každou cenu se snažíme potlačit projevy stárnutí a obsedantně hledáme „lék“ na smrt. Když nám někdo slibuje „Nikoli, nepropadnete smrti.“, jsme ochotni jíst jakékoliv zakázané ovoce s vidinou mládí a věčného života. Utrácíme tisíce za omlazující produkty a i v padesáti se tváříme, že smrt se nás netýká. Když pak přijde jsme zděšení. A právem. Copak nám nenaslibovali bezpečí? Únik před smrtí? Všichni ti vědci, kteří vynalézají stále dokonalejší a lepší produkty? Sakra snad vědí, co dělají! Nebo ne?

Jsme tak vyděšení z umírání, že nejsme ochotni pomalu ani žít. Je to příliš riskantní! Ne bezpečné. A tak se nám naše posedlost únikem před smrtí stává vězením, ve kterém pomalu ale jistě přicházíme o zdravý selský rozum.

O ten selský rozum, který měli naši dávní předci pastevci, kteří sice neměli univerzity a nákladné výzkumy a statistiky, za to ale měli vědomí a vědomosti osvědčené Životem. Univerzální moudrost, která se předávala ústně z generace na generaci.

A patřila sem třeba i vědomost, že rodící žena, stejně jako všichni ostatní savci, potřebuje pro porod zejména pocit bezpečí a laskavou a empatickou péči.

Vánoční příběh se neodehrává v jeskyni náhodou. Ženy odcházely rodit do jeskyní celé věky. A neměly tam ani sterilní prostředí ani drahé přístroje, které by jim měřily životní funkce. Měly ale samy sebe. A jeden z nástrojů, který nic nedokáže nahradit. Měly intuici. Vnitřní vedení. Důvěru. A víru. Víru v to, že lidské tělo není evoluční hříčkou ani omylem přírody, nýbrž zdařilým mistrovským dílem, které je naprosto dokonalé a funkční.

A měly i vědomí toho, že Bůh dává a Bůh i bere. Smrt žila s lidmi pod jednou střechou a lidé ji ze svých životů nevyháněli. A nehaněli ji. Dokázali ji chápat. Pamatovali si, proč nakonec všichni musíme zemřít. A proto, když smrt přišla, mohli i v zármutku najít smíření.

Tohle jsou chvíle, kdy na řadu přichází právě strach. A ten strach z hloubi duše křičí: „Ale dřív ženy i děti při porodech umíraly!“.

Samozřejmě. Lidé umírají denně. Každou vteřinu lidé umírají. A stejně tak se i rodí. A nezmění na tom nic ani ta nejlepší statistika novorozenecké úmrtnosti.

Dnes ženy věří, že bezpečné prostředí pro porod nemohou najít doma. Natož v jeskyni. Věří, že jejich tělo rodit neumí a že příroda právě u člověka udělala chybu. Věří, že bez cizí pomoci své dítě samy neporodí a někdy už ani nepočnou. Zapomněly, že pocit bezpečí nejvíc ze všeho souvisí s péčí druhých lidí, nikoliv s prostředím, ve kterém se nacházíme.

Lidské tělo se ale za celá ta staletí nezměnilo.

Co se ale změnilo je způsob tradičního lidského života a životní prostředí člověka. A to si vybírá svou daň, kterou tak tvrdě platíme.

Stejně jako každé zvíře žijící v zajetí se i člověk potýká se stejnými problémy nepřirozeného způsobu života. Člověk nepatří do paneláku a ani k pásu do továrny, kde otročí na tři směny v umělém osvětlení. Člověk patří do přírody, kterou si do toho svého paneláku nosí aspoň v květináči a nebo se do ní vydává o víkendu, aby v ní osvěžil svého utrmáceného ducha.

Starostlivě se dojímáme nad hrůzami klecového chovu slepic, ale ženy namačkané u výrobní linky nám nevadí. Paneláky, kde se lidé tísní úplně stejně jako ty slepice v kleci, jsme se naučili raději nevnímat a sníme své sny o nádherném ráji tropických ostrovů…jó móře! To je ráj!

Už se neptáme.

A zavíráme oči před hrůzami, ve kterých žijeme.

Zapomněli jsme vyprávět příběhy svých kmenů. Zapomněli jsme vědomosti vyvěrající ze životní zkušenosti a nahradili je propagandou, kterou nám do hlavy vtloukají od školky až do hrobu. Zapomněli jsme myslet. A naučili se jen opakovat. Mechanicky a bez srdce.

Vánoční příběh v sobě skrývá hluboké poselství o Lásce, která dává Život.

O Lásce, kterou je třeba chránit a o níž je třeba pečovat.

Uměli jsme to ještě dřív než se objevil nový svět vykřesaný z popela dvou světových válek, které nám traumatem zatemnily mozek. Svět, ve kterém se z lidí lesů a plání, z obyčejných pastevců a rolníků, staly jen lidské zdroje.

Svět, který nechce, aby si lidé vzali zpět svou sílu. Svou víru v Život. Svět, který obchoduje se strachem a slibuje řešení na naše trápení zatímco se propadáme hlouběji a hlouběji do zoufalství a řešení je stále v nedohlednu, protože proč by takový svět léčil člověka z jeho utrpení, když na něm vystavěl svou pyramidu?

A ten nový svět nevnímá člověka jako zázrak. Vnímá ho jen jako lacinou pracovní sílu. Zdroj. Říká, že o tomto zdroji chce rozhodovat on. On říká, co je dobré a co je zlé. Říká, že mu člověk patří. To on mu vládne.

A učí nás, že rodit v jeskyních a nebo doma a klidně na poli pro nás dobré není. Věnuje opravdu značné úsilí tomu, aby nám tuhle propagandu vlil do žil strašlivými příběhy o smrti, kterou vykresluje v těch nejhorších možných barvách. Nechce, abychom si sami zvolili v souladu se svým vědomím a svědomím. Nechce, abychom naslouchali sami sobě. Nechce, abychom měli vědomosti a s nimi i vědomí a povědomí o životě člověka.

A kdykoliv se vracíme zpátky k Životu a přestáváme být jen laciným zdrojem pohánějícím kola ekonomiky, zuří, protože je to nenasytná bestie.

Kdyby nezáleželo na tom, jak se rodíme, proč všechen ten humbug? A víte, že slovo humbug znamená „záměrně svádět“?

A my víme dobře, kdo je ten, kdo lže a svádí. Nebo ne?
Televize, časopisy, internet plné reKLAM…

Vyprávějme si ten příběh o ZÁZRAKU ZROZENÍ zas a znovu, protože si potřebujeme vzpomenout.

Stokrát opakovaná lež se stala pravdou. A nám ty lži opakovali a opakují dnes a denně už tolik let, že jim věříme víc než sami sobě. A víc než zdravému rozumu!

A bylo-li rození v jeskyni, v posvátném háji nebo doma součástí tradice našich předků, proč je nám bráněno se k této tradici vrátit? Proč je zesměšňována? Proč tak moc záleží na tom, abychom věřili všemu jen ne moudrosti těch, kteří tu byli před námi?

Odpovědi na tyto otázky jsou všude kolem nás.
Stačí se na chvíli ztišit a zastavit. Vypnout proud informací, které nás formují a zabedňují nás v našem vlastním vězení. Chvíli jen pozorovat a dívat se, jak život plyne jako nezkrotná řeka, která se nedá narvat do tabulek a statistik.

Chvíli zas být jen člověkem…který se narodil, aby miloval a byl ztělesněním Lásky.

Můžeme druhým dovolit, aby dělali své vlastní chyby. Své vlastní volby. I když to znamená, že se podle nás „vrací na stromy“.

Možná na tom něco bude. V Austrálii stojí nejstarší „porodní strom“ na světě. U tohoto stromu rodily domorodé ženy své děti celé věky. A tak chce-li se někdo vrátit zpátky k tradici svých předků, nechejme ho. Ať jde svou cestou. A klidně ať ta cesta vede zpátky ke Stromům.

Ostatně tam to všechno kdysi dávno začalo.

Genesis 2:15-17
Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal:

„Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“

Had je ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“

Vážně dokážeme dneska rozlišit dobré od zlého, když jeden rok jsou vajíčka plná toho vražedného cholesterolu a druhý už jsou báječnými pomocníky v boji s depresí, protože obsahují vitamín D?

Neříkám, že by každá žena měla rodit doma.
Říkám, že každá žena má právo na to rozhodnout se, čemu věří. Protože nakonec každý jeden z nás žije a umírá v souladu se svou vírou.
Vždyť člověk nemá žádnou povinnosti věřit jen tomu, co ho učí ve škole…můžeme se vydat na tu nádhernou cestu kritického myšlení a můžeme se ptát: „Je tohle pro nás dobré? Nebo je to jen cesta do pekla dlážděná dobrými úmysly?“.

Rozhodnutí je jen na nás, protože nikdo jiný za naše rozhodnutí nemůže nést zodpovědnost. To můžeme jen my sami.

A ať už se rozhodneme jakkoliv, kdo posoudí, zda jsme se rozhodli správně? Anonym na internetu? 
Těžko. Ten soud vydá vždycky jen Život sám.

Užívejte si adventní čas! Dobu rozjímání a usebrání se. Možná se právě teď ze všeho nejvíc potřebujeme prostě sebrat a jít ven. Do lesa. A tam vzpomínat na to, co to vůbec znamená být člověkem z masa a kostí. Připomenout si odkud skutečně pocházíme, abychom pochopili, kam jdeme.

S láskou
M.

  • Stylizovaná fotografie: Natalie Lennard