Až se k tomu dokopu…


Příběhům mých pocestných naslouchám už dvacet let. A tak se pro mě lidský jazyk stal spolu s tělem člověka tím nejsilnějším spojencem, který mi pomáhá mé pocestné chápat. Uchopit jejich problémy do dlaní a podívat se jim pod pokličku.

Už poznám, kdo tu svou pokličku, drží na místě zuby nehty. Lidské tělo nedokáže lhát. A i ty nejjemnější nuance naší duše se odkrývají v naší řeči.

My lidé si myslíme, že když svá trápení schováme pod těžkou poklici a vytlačíme je z vědomí do nevědomí, že tím zmizí a dají nám pokoj.

Jenže vypadáme úplně přesně jako na téhle fotce. Naše trápení a problémy nejsou schované na nějakém neviditelném místě pod neprůhlednou poklicí, i když jsme je zasunuli hluboko do nevědomí, kam si myslíme, že ostatní nemohou nahlédnout.

Vlastně jsme je schovali jen pod průhledným skleněným zvonem a kdo se pozorně dívá, zahlédne je v nervozních záškubech očních víček, ve zpocených dlaních, ohnutých zádech, okousaných nehtech…uslyší jejich ozvěnu v těch nejobyčejnějších rozhovorech o počasí.

Ne, naše tělo neumí skrývat, když nás něco trápí. A ani nechce. Naše tělo je náš nejvěrnější přítel a každý den i noc se nám snaží pomáhat, i když ho tak často nemáme rádi a zlobíme se na něj za to, jaké je.

Naše trápení k nám z nevědomí prolíná v naší řeči a volá na ostatní, aby si všimli toho, že s námi není něco v pořádku.

Jenomže my už neumíme číst mezi řádky. Ztratili jsme tu nádhernou schopnost a umění číst v lidech. Hladit je očima a naslouchat jim svýma rukama. Dotýkat se jeden druhého i na těch nejtemnějších místech našich duší a vnášet do nich svou laskavou pozorností záblesky světla skrz poznání.

Už se nechceme znát.

Chceme předstírat. A tak zastíráme své stíny.

Schováváme je hluboko v sobě a děsíme se chvíle, kdy zase vybublají na povrch v záchvatech vzteku nebo panické ataky.

Věnujeme spoustu energie na to, abychom své stíny udrželi pod tou prolínající pokličkou. Býváme kvůli tomu unavení až za hrob. A i z toho hrobu pak stíny vylézají, konečně svobodné, aby se přichytily na naše potomstvo, doufaje, že jim konečně někdo dá pozornost, kterou potřebují. Rodová tajemství prochází z generace na generaci dokud se nenajde někdo odvážný, kdo se rozhodne podívat se jim pod pokličku.

Možná že i vy právě teď žijete svůj život pod skleněným zvonem. A nemáte sami se sebou špetku obyčejné trpělivosti a lítosti. Snad jste i vy v dětství slýchávali tu obehranou písničku:
„Panebože, nelituj se pořád přece!“

Možná i vy ráno vstanete a řeknete:
„Jo udělám to! Jen co se k tomu dokopu!“, aniž byste si uvědomovali, kolik násilí vůči sobě samým se v té větě skrývá.

A tak se nutíte, násilím, udělat něco, o čem vám vaše tělo říká, že dělat nemůže a nechce. A proto ho k tomu musíte dokopat. Donutit.

Sami sobě drábem, který mrská bičem a kope nás vpřed. Dál! Rychleji! Tak honem!

Ale zeptejme se sami sebe, komu tímhle prospějeme?

A kam vlastně spějeme, když nenasloucháme sobě samým, ale drábům v nás, kteří z nás dřou kůži zaživa – ekzém by mohl vyprávět!

Ale chceme mu naslouchat, když na nás z našeho těla volá? Nebo chceme, aby už sakra zmizel a tak ho zase na chvíli potlačíme spolu s tím, jak vytlačujeme mastičku z tuhé tuby s kortikoidy? Aby se po čase zase vrátil. Silnější než kdy dřív s tou otázkou na rtech: „Copak už tohle nestačilo? Kdy? Kdy se mi už konečně budeš doopravdy věnovat?“

Začneme-li naslouchat svému tělu a sobě samým, můžeme se přestat bát, že už tu pokličku déle neudržíme. Můžeme se přestat bát, že to naše předstírání toho, že jsme někým, kým nejsme, druzí nakonec odhalí.

A pak, pak už snad přestaneme toužit po svobodě, protože pak budeme skutečně svobodní.

Jak říkával moudrý Rabbi Akiva…
KDO – KDYŽ NE JÁ?
KDY – KDYŽ NE TEĎ?

A protože je předvánoční čas a ze všech stran na nás útočí lákavé slogany: Věnujte svým blízkým ten nejkrásnější dárek od nás!, snad se jimi nemusíme nechat zlákat k nikdy nekončícímu nákupnímu šílenství.

Můžeme vzít rozum do hrsti…a věnovat svým blízkým to, na čem nám všem ze všeho nejvíc záleží. VĚNOVAT SEBE. Svůj čas. Svou pozornost. Své ticho ve vzáJemné blízkosti. Můžeme se věno-vat svým blízkým a opravdu být s nimi, když si dovolíme vrátit se z těch hlubin nevědomí, kde zuby nehty držíme své těžké poklice, sem, do vědomí, do přítomnosti a budeme v životech svých milých opravdu přítomní. Budeme při tom!

A na to vážně nepotřebujeme naducanou peněženku.

S láskou
M.

  • Autora fotografie se mi bohužel nepodařilo dohledat – zdroj Google