Pelíšky


„JÁ SI VLEZU K TOBĚ DO PELÍŠKU, JO?“, hlesla Elča a už si nesla do ložnice svoji teplou peřinu.

Bylo to večer před přijímačkama na střední a mně bylo jasný v jakém asi musela být nervu, ač jsem přijímací zkoušky sama nikdy nezažila. Nezažila jsem dokonce ani maturitu. Jsem totiž jeden z těch lidí, který ze školy jako největší pankáč odešel v sedmnácti a většinu vzdělávání, včetně posledních ročníků základní školy, strávil za školou.

Dneska byste ale už těžko hádali, že mám jen „základku“. Domluvím se skvěle v několika světových jazycích včetně hebrejštiny, naučila jsem se sama včelařit, rozumět bylinkám, lidské psýché a hlavně naslouchat mým pocestným a pomáhat jim s jejich bolístkami na duši, i když na to nemám žádný glejt a lidem naslouchám už dlouhých dvacet let i bez papíru…

A tak se v ten mrazivý zimní večer před dnem D moje dcera zakutala u nás v posteli a já jsem si uvědomila, že v jejím věku jsem s největší pravděpodobností právě v Tazu nebo U Modrý vopice kouřila hašiš a zmarňovala se sebelítostí úplně stejně jako všichni ostatní kumpáni z naší party. Všichni jsme tam zabíjeli čas, protože jsme neměli dost odvahy zabít sebe.

Když od prarodičů Elli dostala pod stromeček černé „Marteny“, jen jsem se pro sebe v tichosti usmála. Taky jsem je v tomhle věku totiž nosila. Stejně jako kostkované košile. A úplně stejně jako moje dcera jsem i já poslouchala dlouho do noci tklivou baladu Knockin‘ on Heaven’s Door a kreslila svoje „zentangly“ na kousky papíru.

Jenomže jeden propastný rozdíl tu byl. Já jsem si doma neměla ke komu vlézt do pelíšku. Nemohla jsem se svěřit se svým trápením jinde než v naší partě, kde jsme se snažili vyřešit svoje niterné bolesti s jointem v ruce, který jsme si posílali se žhnoucí nadějí, že na jeho konci najdeme odpovědi na svoje palčivé otázky. Odpovědi samozřejmě nepřicházely a naděje vyhasínala úplně stejně jako oharek „špeka“.

Pelíšek mého dětství byl studený a člověk nikdy nevěděl ze které strany přiletí facka nebo další výčitka. Vzpomínám si, jak mi táta přitiskl čelo na studenou okenní tabuli našeho pokojíku a řekl: „Támhle, támhle ti roste škola! Když se nebudeš učit, skončíš na učňáku!“. Vzala jsem to za své. Ostatně rodiče mají přece vždycky pravdu…

Až o mnoho let později jsem se naučila o neurolingvistickém programování a o lidském mozku a pochopila jsem, že nejsem „blbá jak štoudev“, jak s oblibou říkával táta, ale že jsem vážně docela bystré děvče. Jen jsem prostě neměla ten vyhřátý pelíšek, do kterého bych si mohla zalézt a najít v něm smíření, pochopení, útěchu.

A tak jsem strávila velkou část svého dospívání hledáním „pelíšků“, ve kterých bych se cítila dobře. A pořád dokola mi v uších znělo to tátovo výhrůžné: „Seš jak bílej cikán! Skončíš u popelnice.“.

Dívám se na svoje dospívání se shovívavostí ženské, která porodila a vychovává dvě děti. Vím, že táta nevěděl o lidském mozku a o výchově to, co dneska vím já. Svým způsobem to vážně myslel dobře. Jenže cesta do pekla bývá dlážděná dobrými úmysly. A já nakonec do toho pekla zákonitě musela dojít… a být v tom nejponurejším podsvětí, kde platí nepsané zákony a život se tam vážně s nikým nemazlí…

Pevným krokem jsem měla namířeno až na samé pekelné dno, tam, k té ponuře vyhlížející popelnici.

A nebylo vůbec snadné najít z pekla cestu zpátky do ráje. Jak se člověk jednou dostane na šikmou plochu, tak po ní pořád klouže dolů dokud nenarazí. Nezabloudit, když jsem měla hlavu plnou těch bludů o tom, jaká jsem a kde skončím, tak to bylo nad moje pubertální síly. Bylo zatraceně těžké najít novou víru v to, kdo skutečně jsem. Zbavit se bludů a začít důvěřovat tomu, že to já znám odpovědi na své otázky a nemusím je hledat na dně levného krabicáku.

Když moje dcera usínala, pevně přitisknutá k mému tělu, hlavou mi vířilo tisíce vzpomínek. Na ten kratičký záblesk ve věčnosti jsme byly zase jedno tělo. Ona byla já a já jsem byla ona. Cítila jsem její obavy, strach, ale i fascinující nadšení a důvěru v to, že to zvládne, protože štěstí přeje připraveným. A ona se na tenhle den připravovala tak dlouho s poctivostí a pravdivostí člověka, který ví od útlého dětství, kým skutečně je.

Ráno jsem si přivstala, abych jí nachystala snídani a doprovodila ji na té její vybrané cestě. Věděla jsem, že ji mohu pustit…s důvěrou. Mohla stát pevně na svých nohách a směřovat přesně tam, kam bude ona sama chtít.

Já tu budu stát jako maják, který jí vždycky ukáže cestu zpátky domů v rozbouřeném moři života. Cestu sem ke mně do vyhřátého pelíšku, kde spolu můžeme spočinout a najít vzáJemou útěchu.

Své odpovědi totiž nacházíme v tichu. Vlastně spolu pořád vedeme všechny ty vášnivé debaty plné přesvědčování jeden druhého o tom, kdo jsme a přitom se bojíme jeden druhého doopravdy poznávat beze slov…

A jestli jsem se v tom pekle něco naučila, pak to bylo

MÉNĚ MLUVIT, A VÍCE NASLOUCHAT.

Kolik úžasných věcí se člověk od svých dětí dozví, když jim přestane říkat, jaké jsou a nebo jaké mají být! A jen se nechá unášet úžasem nad tím, kým už jsou!

Děti se nedají vychovat. Můžeme je jen chovat…a jít jim příkladem. A tak svoje děti ještě pořád chovám kdykoliv to potřebují.

A upřímně kolik z nás dospělých by potřebovalo právě to?

Upřímně obejmout, spočinout, najít útěchu a smíření v náručí člověka, který se nás nesnaží vychovat a změnit, ale přijímá nás navzdory tomu, že je tolik věcí, které jsme se ještě pořádně nenaučili?

Já věřím, že my lidé, jsme všichni v hloubi duše stále dětmi a proto ke svým pocestným přistupuju s otevřenou náručí mámy, která má pro každé malé dítě v nás šálek dobrého čaje a vlídné slovo. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak okoralá a zlomená srdce rozkvétají a měknou. A tam, kde byl svár…přichází pokoj.

Taková je síla Lásky. Spojit to, co bylo rozdělené.

A právě proto mír ve světě začíná doma.

Pořád bude platit, že co Bůh spojil, člověk nerozděluj. A ze všeho nejvíc to platí o lidském mozku.

A tak mějme dost odvahy nerozbíjet, nerozpojovat ty dětské mozky na kousky násilím, posmíváním, vyhrožováním, citovým vydíráním, ponižováním, protože dá strašnou práci dát je pak zase dohromady!

Mějme odvahu být jemní, protože je to právě jemnost, která buduje naši vzáJemnost.

Buďme odvážní a otevření tomu, že každý z nás si teď, v tuhle chvíli potřebuje zalézt do pelíšku a pocítit tu nádhernou a hojivou moc lidského tepla generovaného beze slov…jen pouhým vřelým a upřímným objetím.

Láska je tu pořád ještě s námi, buďme s ní!

Dobrou noc!

S láskou
M.