Nejvyšším stupněm léku je láska.


Tátové u porodu…
…už nejsou v dnešní době žádná vzácnost a čím dál tím častěji ženy u porodu své muže chtějí.

Občas přítomnost partnera u porodu může být zdrojem celkem slušného napětí, ať už je to ze strany ženy a nebo muže. A k tomu si dneska povíme pár slov.

Někteří muži do porodnice odchází s tím, že tam víceméně budou spíš tak trochu na okrasu, jiní se do celého procesu nadšeně ponoří a chtějí být aktivnějšími účastníky porodu a další zhodnotí, že postačí, když budou „nápovědou na telefonu“, protože se na to prostě nějak necítí a stejně je to přece ženská záležitost.

Je důležité o tom, co cítíme, společně mluvit, protože i my sami jsme se narodili. A takové narození nemusí být vždy jen pozitivní zážitek, ale může s sebou nést i celou řadu negativních emocí, které si v nás dál žijí svým vlastním životem, aniž bychom si byli schopni spojit si je právě s momenty vlastního zrození.

Porod je úžasným vyvrcholením společného sexuálního života páru. Dítě je hmatatelným důkazem lásky.
A i když jsou samozřejmě i případy, kdy k početí dítěte mohlo dojít na nevázané bujaré oslavě, většina z nás vyhledává pro milování přeci jen o něco víc intimity.

U porodu se od nás očekává, že svou intimitu odložíme stranou a nebo že ji ukážeme v celé své nahotě. Muži se sice na porodním sále svlékat do naha nemusí, ale pokud jsou porodu svého dítěte přítomni, pak se i oni stávají buď aktéry a nebo svědky přesně podle toho, jakou roli jim při porodu někdo přiřadí. A protože se valná většina porodů stále ještě odehrává v nemocničním prostředí, tak panuje takové nepsané pravidlo, že nastávající rodiče budou spíše svědky narození vlastního dítěte než že by do porodu měli, co mluvit a nějak aktivněji se na něm dokonce podíleli.

Muži rádi koukají na pornografii.

Jak ale souvisí porno s porodem?, ptáte se?

Jednoduše. Mužská sexualita je vizuální a potřebuje celkem jasné signály a stimuly.

I když jsme porod přenesli do porodnic, nemůžeme mu upřít jeho sexuální podstatu.

Nezáleží na tom, že kolem nás pípají přístroje, žena při porodu bude pořád vydávat podobné zvuky, které vydává při intenzivním milování. A dokonce bude spontánně zaujímat i podobné polohy, které všichni tak dobře známe buď z vlastní zkušenosti nebo z filmů pro dospělé.

Někdy je hluboké ženské mručení nebo hekání pro pečující personál natolik zatěžující a neúnosné, že mívá potřebu ženu stále dokola usměrňovat, doporučovat jí, aby si dala ještě Entonox a nebo aby jen potichoučku dýchala. Nechce přeci ublížit miminku…

U porodu jsme po celou dobu svědky a nebo aktéry sexuálního vyvrcholení a na to nesmíme zapomínat. A někde hluboko v nás může pořád zůstávat takový nepříjemný pocit trapnosti, když slyšíme druhé vzdychat. Co naplat! Hekání a vzdychání k rození neodmyslitelně patří a je opravdu dost arogantní vnucovat ženám, aby byly při porodu tišší jen proto, že se s jejich hekáním neumíme sami srovnat.

Porod je niterně osobní sexuální zkušenost, která nás všechny v životě posouvá hlouběji k podstatě lidské sexuality jako takové.

A tak když se muž ocitne u porodu a je jen němým svědkem toho, jak pohledná mladá sestřička v upnutém úboru s veselým úsměvem roztahuje jeho ženě nohy a noří jí do vagíny ruku pomalu až po loket může to pro muže být celkem jednoznačný sexuální stimul, který by v jiném kontextu byl naprosto jasný všem přihlížejícím.

Může to být pro něj dost nelehká situace. Nikdo ho totiž nepřipravil na to, že se může cítit vzrušený, rozpačitý, znechucený, vystrašený a nebo dokonce naprosto zmatený celou divokou škálou emocí, které se na něj valí, když je svědkem toho, jak se úplně cizí lidé ocitají na „jeho zahrádce“…

Navíc se i muži při porodu vlastního potomka nevědomě vrací k momentu vlastního narození.

Někteří tak díky nezpracovaným traumatům mohou doslova zamrznout a nebo se chovat tak, že rodící žena nemůže uvěřit vlastním očím, jak může její muž koukat na fotbal, soukat do sebe obloženou bagetu zatímco ona se tam svíjí v bolestech. Pro muže je to zkrátka jen nutná obrana proti tomu, jak se trauma snaží prolomit do vědomí a urvat si trochu té pozornosti zejména tam, kde muži své emoce po celý život bedlivě potlačují a snaží se je udržet pod pokličkou. Jsou i muži, kteří prostě z porodnice potřebují odcházet tu na cigaretu, tam koupit něco k pití, protože nedokáží snášet to, co se odehrává v nich samotných. Když se to spojí s tím, že žena při porodu potřebuje oporu a péči, pak se porod může stát i bitevním polem, kdy se partneři začnou jeden druhému mílovými kroky vzdalovat a začnou na sebe místo podpory útočit.

A i když na začátku byly dobré úmysly – prožít porod spolu – zase jsme si jimi jen vydláždili tu cestičku do pekla, protože štěstí přeje hlavně připraveným!

Když je po všem žena po čase může svému muži říct:
„Proč jsi jim dovolil, aby mi udělali ten nástřih, když jsem ti říkala, že si to sakra nepřeju?! Stál jsi tam jako solnej sloup!“ a je zaděláno na nekonečnou bitvu, ve které všichni prohrávají.

Na porod by se tedy měli partneři připravovat nejlépe společně. Vždyť je to jejich společné dítě.

Měli by vědět, že jak se porod blíží, blíží se i chvíle, kdy se ke slovu dostanou naše nejstarší mozkové struktury, ve kterých je uloženo naše vlastní zrození.

Měli by mít možnost připravit se na to, že porod je dynamický proces, který otevírá nejenom děložní hrdlo, ale i ženinu třináctou komnatu, ve které se může skrývat ledacos.

Nastávající rodiče by měli mít možnost chránit svou vlastní intimitu tak, aby to pro oba bylo důstojné a respektující.

Nakonec ne všichni si libujeme ve swingers party, tak proč by u narození našeho dítěte měla být i paní uklízečka a koukat nám mezi nohy?

V zásadě by mělo platit, že porod, stejně jako sex, bychom neměli jen přežít, ale měli bychom si ho také užít. Protože když sex musíme přežít, znamená to, že se nám děje něco, co vnímáme jako násilné.

A není vůbec žádná náhoda, že je velké procento žen, které své porodní zážitky popisují stále dokola jedním slovem – znásilnění.

Nemůžeme se divit ženám, že se na své muže v takovém případě po porodu mohou zlobit, když přirozeně očekávaly, že je jejich muži před násilím ochrání kdykoliv a kdekoliv a ony přitom měly pocit, že je ty cizí chladné ruce a kovové nástroje nemilosrdně znásilňují k něčemu, k čemu přeci nedaly žádný souhlas.

Neměli bychom být překvapení, když pokles sexuálního apetitu žen ve většině případů tak málo souvisí s tím, že mají miminko, ale přímo úměrně souvisí s tím, jak s nimi bylo zacházeno při porodu.

Některé ženy si z porodu odnesou takové trauma, že i jen myšlenka na další milování v nich budí hrůzu a co teprve další těhotenství, další dítě? Další porod?

A jak takové nepřímé trauma ovlivní muže, se kterým se žena odmítá otevřeně nebo skrytě, pomocí různých výmluv, milovat?

Mluvme spolu o tom, že jsme sexuální bytosti a porod patří do našeho sexuálního života.

Někdy je těžké najít znovu svůj hlas a ozvat se. Podělit se s ostatními o to, co se nám stalo a jak jsme to prožívali.

Trauma je totiž vždy osobní!

A co jeden přejde mávnutím ruky, druhý hluboce prožívá.

A tak dříve než začneme ženám říkat ty zraňující věty:

„Ty naděláš, hlavně, že jste oba zdraví!“
„Prosím tě, no co tak tě nastřihli, já mám taky nástřih a žiju!“
„Už to hoď konečně za hlavu!“

zkusme si vzpomenout na to, že někdy je prostě lepší méně mluvit a víc naslouchat.

A nechat ženy, i muže, aby nám řekli, jak se cítili, co prožívali, protože trauma nejde jen tak „hodit za hlavu“, i když čas otupí všechny rány, ale jen laskavá péče takové rány dokáže zahojit.

Buďme druhým víc lékem než člověkem otráveným z toho, že druhé lidi potkalo něco zraňujícího.

Už Paracelsus říkával, že: „Nejlepším lékem pro člověka je člověk. Nejvyšším stupněm léku je láska.“

A při porodu to platí mnohonásobně – nejsme při něm totiž nikdy sami. Vždycky je tam s námi naše miminko. A přímo či nepřímo i náš partner.

S láskou
M.

  • Foto: Paulina Splechta