Mám trauma?


Porodní příběhy jsou moje vášeň.

Ne všechny jsou ale šťastné. A o těch ne zrovna šťastných si spolu dnes budeme povídat. Podíváme se na zoubek příběhům, které si vysloužily přízvisko „traumatické“.

Trauma je vždy osobní a je důležité to mít na paměti. Každý z nás má jinou míru schopnosti zvládat složité životní situace. Co jednoho úplně ochromí, při tom jiný nehne ani brvou a propluje tím s naprostou lehkostí.

Náročný porod sám o sobě ještě nemusí být traumatizující. Jako se liší porodní příběhy, liší se i jejich prožívání a proto je každý porod naprosto jedinečný. Stejně jako je i případné trauma.

Jak ale poznám, zda mě můj porodní prožitek traumatizoval?

Ukážeme si některá vodítka, která nám mohou pomoci.

Stále dokola si přehráváme, co všechno se při porodu dělo a nemůžeme se zbavit vlezlých myšlenek souvisejících s porodem.
Znásobil se nebo se úplně nově objevil strach z porodu v budoucnosti.
Naše sebevědomí je na tom ještě hůř než jindy a v pohledu do zrcadla si úplně nelibujeme. Obzvlášť se vyhýbáme kontaktu s jizvami na těle, pokud nějaké z porodu máme.
Vyhýbáme se fyzickému kontaktu s ostatními a už pomalu ani nevíme, co je to chuť na sex.
Máme problémy s kojením a nedaří se nám navázat s miminkem vztah. Někdy můžeme mít pocit, že je miminko malý cizinec, kterého bychom nejraději zavřely do vedlejšího pokoje. Navždy!
Cítíme se unavené, pronásledují nás noční můry, radost ze života někam zmizela.
Pocity viny a studu, že jsme „to“ nezvládly a že se navíc cítíme takhle mizerně jsou náš denní chléb.

Pokud tyto příznaky přetrvávají i měsíce po porodu, je možné, že se u nás plíživě rozvíjí PTSD – posttraumatická stresová porucha, na kterou rozhodně nezabírají ty dobře míněné rady našich blízkých, kteří nám říkají:
„Hoď to za hlavu, už to máš za sebou!“
„Buď ráda, že máš zdravý dítě a už se v tom pořád nepatlej.“
„Proboha, ty všechno tak prožíváš!“

Pravděpodobnost vzniku PTSD se zvyšuje v případě, že porod byl dlouhý, bolestivý a vyčerpávající a nedostalo se nám při něm dostatečné a respektující podpory.
Porod proběhl za pomoci kleští nebo vexu.
Porod se sice dobře rozběhl, ale musel být ukončen akutním císařským řezem.
Miminko se narodilo postižené nebo při porodu zemřelo.
Miminko muselo po porodu strávit hodiny, dny, měsíce na JIPce.
Při porodu nebo i po něm nás pohltil strach, že se miminku může něco stát a nebo že zemře.
Během porodu jsme se cítily naprosté bezmocné a vydané napospas.
Pokud byly pečující osoby neempatické nebo dokonce arogantní.
Už jsme si z minulosti nějaké trauma odnesly a nezpracovaly ho.

Čím víc se toho na sebe nabalí, tím větší je riziko, že se u nás PTSD postupně rozvine a udělá nám z každodenního života peklo, protože se nebudeme umět bránit tomu, když nás nepředvídatelně budou atakovat zahlcující vzpomínky na porod nebo dokonce budeme mít noční můry, ze kterých se s hrůzou budeme probouzet uprostřed noci.

Panické ataky se stanou nezvladatelnými a budou nám bránit v tom, abychom se z mateřství radovaly. Postupně se můžeme začít vyhýbat jakékoliv zmínce o porodu a může to dojít tak daleko, že nebudeme mít sílu ani na to, abychom kolem porodnice projely tramvají, protože kdykoliv se k ní jen přiblížíme, ať už fyzicky nebo v myšlenkách, okamžitě nás pohltí drásavé vzpomínky na porod. Můžeme se začít vyhýbat kontrolám u pediatra, protože jsou pro nás příliš stresující. A návštěvu gynekologa po šestinedělí budeme odkládat dokud to jen půjde.
A protože jakákoliv připomínka porodu je příliš bolestivá, můžeme procházet i tím, že se nedokážeme dívat na porod ani na obrázku natož pak v televizi, i když cítíme, jak nás tohle téma k sobě stále přitahuje a volá právě proto, že ho nutně potřebujeme zpracovat a uzavřít, aby se na nás už nevalilo.

Změny nálad, agresivita, panika, obtíže při soustředění, neschopnost usnout a nebo zase vstát z postele…pokračující strach z toho, co se stane nám nebo miminku…Zautomatizovaná péče o miminko, kdy o něj pečujeme jako tělo bez duše a vytrácí se nám radost z těch malých pokroků, které spolu zažíváme.

To všechno jsou signály toho, že potřebujeme, aby nám náš porodní zážitek pomohl někdo zpracovat, protože ve většině případech na to samy nestačíme.

Není žádná ostuda říct si o pomoc.

Může to zachránit život nám i našemu miminku.

Na tom, jak se cítíme záleží. A pokud je pro nás poporodní období velice náročné, je na čase požádat ostatní o pomoc.

Bohužel je u nás pořád ještě dost zažraná představa, že ženská vydrží víc než člověk. Někdy se nám místo podpory dostane odsouzení ve stylu: „Ty si pořád jen stěžuješ, podívej, máma vychovala čtyři děti a heká tu snad?! Neheká!“, protože jen ve vzácných případech dokážeme druhým dát něco, co jsme sami nedostali!

V takovém případě je nejlepší obrátit se přímo na profesionály a neočekávat podporu a pochopení u svých nejbližších, protože trauma se snáz rozvíjí zejména u lidí, kteří vyrůstali v toxických rodinách – tam tedy žádnou pomoc ani očekávat nelze!

Vyhledat pomoc poporodní duly, setkat se s porodní asistentkou, navštívit svého lékaře a požádat ho o doporučení, kam se můžeme obrátit, to všechno můžeme udělat tehdy, když nemáme nikoho, komu se se svým trápením můžeme svěřit – důvěra je to nejdůležitější!

Hodně může pomoci pokud si z porodnice vyžádáme záznamy ze zdravotnické dokumentace a budeme mít v rukou svůj porodopis, protože byl-li porod traumatizující, může se nám stát, že si na některé jeho části vůbec nedokážeme vzpomenout a při zpracování traumatu nám to pak ulehčí orientaci v tom, čím vším jsme si vlastně prošly. To samozřejmě předpokládá, že pokud nás stresuje už jen představa toho, jak jdeme zpátky do porodnice, byť jen pro papíry, že požádáme někoho, komu můžeme důvěřovat, že půjde s námi a bude nám oporou.

Každá žena prožije narození svého dítěte jinak.

I když půjdeme rodit do porodnice neznamená to automaticky, že si odtamtud s miminkem odneseme i pořádnou nálož traumatu. Trauma se totiž rozvíjí tam, kde cítíme bezmoc a ztrátu kontroly nad danou situací.

Jsou ženy, které prožily nástřih hráze a nevnímají ho jako zásah do integrity vlastního těla, protože věřily a věří, že bez nástřihu by neporodily a vnímají ho tedy ne jako násilí, ale jako vítanou pomoc a není tak pro ně zdrojem traumatu jako pro ženy, které nástřih odmítaly a přesto jim byl proveden proti jejich vůli.

Tam, kde se věci dějí proti naší vůli, tam trauma nachází svou živnou půdu.

A čím víc ho okolnosti pak přihnojují, tím víc v nás koření, roste a rozvíjí se často až do monstrózních rozměrů.

Je důležité o tom mluvit, protože nikde není psáno, že všechno musíme zvládnout samy.

A tak pokud se i vy právě teď cítíte jako kousek másla namazaný na příliš velký krajíc, vězte, že to nemusí trvat donekonečna, ale může to skončit.

Rozhodněte se ještě dnes vyhledat pomoc, pokud ji potřebujete. Když jsou děti malinké tak není čas ztrácet čas. Jde tu přece…o život!

S láskou
M.