Naše slípky vám posílají jeden tak trochu jarem vonící pozdrav! 


Právě takhle může vypadat cesta zpátky k vlastním kořenům a to, když se vaše vnitřní dítě uzdraví a začne zase mít radost ze života a dělat věci, o kterých si mylně myslelo, že je nedokáže, protože mu dospělí tvrdili /a tohle tvrzení zatvrdilo jeho srdce na kámen/, že TO stejně nikam nedotáhne, že NIC neumí a že je úplně k NIČEMU až se z něj stal prostě jen malý ničema plácající se životem jako utržený list zmítaný vichrem změn…Když jsme se odstěhovali z Prahy, tak jsem ještě vůbec netušila, že tady na vesnici tak poctivě zakořením. Doslova. Čím víc stromů jsem tu zasadila, tím víc jsem sama vrůstala do téhle půdy. A terra – mocná země – je ta nejlepší terapie!

Před pár dny jsme s dcerou vedly rozhovor o tom, jak moc se lidé ve svých životech cítí ztracení.

Řekla jsem jí, že když se někdo ztratí, měl by jít zpátky ve vlastních stopách, protože ty ho spolehlivě dovedou na to místo, kde se původně začal ztrácet. Je to jako ztratit nožík na houbách u remízku. Taky ho nepůjdeme lovit z rybníčku u kterého jsme ještě ani nebyli! A přitom přesně tohle děláme sami se sebou. Hledáme se na místech, která s námi nemívají vůbec žádné souvislosti. Chceme po budoucnosti, aby nám pomohla se najít a jsme ochotni změnit se kvůli tomu k nepoznání. Není divu, že se sami pak nepoznáváme a stáváme se sami sobě o to víc cizincem ve vlastních tělech.

A přitom někdy stačí, když se ohlédneme zpátky a uvidíme záchytné body na své cestě, které nám mohou pomoci.

Začneme si vzpomínat na to, kudy jsme to vlastně šli a jak jsme se na tohle „z/a/tracené místo“ vůbec dostali. Přestaneme se sami sobě vzdalovat, ale vrátíme se sami k sobě!

Postupem času, jak budeme putovat zpátky, najdeme ty střípky sebe samých, které z nás cestou odpadávaly a které nám teď zoufale chybí k tomu, abychom se mohli chápat, chápat se bez toho, abychom se o ty ostré hrany těch chybějících kousků nás samých pořád dál zraňovali do krve tím, jak se snažíme uchopit svůj život a dát mu nějaký směr.

Nic není ztraceno, co nemůže být znovu nalezeno.

Nikdy není pozdě na to, abychom pozdravili své vnitřní dítě a vydali se spolu s ním na léčivou cestu k jeho uzdravení.

Ona nás ta cesta tak jako tak vždycky spolehlivě dovede zpátky domů…doma to totiž všechno začíná. A domov si nosíme celý život v sobě. Nemůžeme před ním nikam utéct a ani se schovat. Je v nás napořád. A pokud doma nepanoval zrovna láskyplný řád…pak možná náš život vypadá jako neřád, který to s námi pěkně koulí a kterého nemáme rádi. Někdy ho dokonce opravdu nesnášíme a dali bychom nevím co za to, abychom měli jiný život! Jako ten v reklamě na zubní pastu. Ach ano…chceme být jako ti druzí a přitom se zoufale dál bojíme být sebou samými!

A přitom jsme my všichni kdysi byli jen malými důvěřivými dětmi, které z celého srdce věřily, že jsou tady správně, že se narodily z lásky a že jejich rodiče je milují právě takové, jaké jsou. A jak jsme začali ztrácet důvěru a víru v to, že je tohle pravda, začali jsme ztrácet i kousky sebe samých. Postupně. Jak šel čas. Rozbíjeli jsme se čím dál víc, i když jsme se vší silou snažili dát se zase dohromady. Láska totiž všechno stmeluje a drží pohromadě. A když ji nemáme, skončíme rozházení bez ladu a skladu. Bude nám chybět tenhle životní tmel. Tohle lepidlo.

„Seber se!“, říkají nám ostatní.

„Sakra dej se už dohromady!“, křičí na nás zatímco my jsme dál jen malé zraněné dítě, kterému chybí lepidlo, které nás všechny drží pohromadě. Nedokážeme se sebrat, když kusy nás leží rozervané na kusy. Nechápeme, co se to děje. Nevíme, proč se nám nedostává lásky, kterou tolik potřebujeme pro to, abychom mohli zdravě žít v míru a pokoji.

Někdy prosíme ostatní, ať nám pomohou s tím usebráním se a třeba to i chvíli funguje, ale když se pak odhalí ty ostré hrany uvnitř nás, nechce se jim do toho, protože nakonec se o ty ostré hrany uvnitř nás začnou zraňovat i oni.

A tak o pomoc žádáme alkohol, drogy, laciný sex, nakupování. Jako náplast, co nás drží pohromadě, slouží chviličku a pak se rozpadáme ještě s větší silou.

Někteří z nás padáme až na samotné dno, kde ležíme v tom bezbřehém zoufalství. Osamělí. Bolaví. Rozbití teď už na prach. Bez víry v to, že z tohohle prachu lze ještě dát dohromady nádhernou lidskou bytost. A zase být. Jen člověkem…který přišel, aby miloval a byl milován.

Někdy pak zůstává smrt jediným východiskem. Paprskem naděje, že pak bude konečně líp…

Že pak se konečně vrátíme domů. Někam, kde o nás budou stát. A kde my budeme moci zůstat celiství, protože už nedokážeme uvěřit, že Láska vůbec existuje. Tady a teď. Pro nás.

My, lidé, nemůžeme žít bez Lásky.

A tak pokud jste právě ztracení, zeptejte se sami sebe zda jste dávno předtím nebyli svými nejbližšími zatraceni…
Vaše vnitřní dítě zná tu odpověď. Už je čas mu naslouchat.

A protože se ví o slepici, že má pod čepicí nadání, tak mi věřte, že slepice jsou úžasní léčitelé. Však taky jejich vajíčka obsahují velké množství vitamínu D. Tento vitamín se také vytváří v pokožce v hlubších vrstvách pokožky, když chodíme na sluníčko. Jenže když jsme ztracení, tak kolikrát až tak, že ven už vůbec nechodíme. A co teprve nějaká vejce! Bubák cholesterolu z nich udělal zakázanou pochoutku a přitom jsou skvělým pomocníkem v boji s depresí právě díky vysokému obsahu vitamínu D! Ale my raději zobeme antidepresiva, místo abychom dali zob svým vlastním slípkám a došli si ráno při rozbřesku pro čerstvá vejce.

Kam nechodí Slunce, tam chodí lékař! A farmaprůmysl si z nás udělal oslíčku, otřes se! No otřesné jsou hlavně naše životy, ze kterých se snažíme vykoupit tím zběsilým nakupováním…

Vzpomínáte si, jak jsme jako malí caparti trávili celé hodiny venku? Teď nás užije leda tak na to, abychom se porvali o parkovací místo co nejblíž u obchoďáku!

Ale pamatujete, co jsme si říkali o těch náplastech na naše vnitřní bebí? Dlouho nám nevydrží!

Co takhle vzít to svoje vnitřní dítě zase jednou ven? Do přírody? I ta je totiž naší rodinou…a je v ní pořád ještě dost Lásky pro nás pro všechny…když uvěříme, že Bůh žije na zemi.