Mámin pomocník


Tyhle fotky od sebe dělí dvanáct let.


Je na nich můj pomocníček, který už odrůstá dětským střevícům. Tenkrát v roce 2007, když mu byl necelý rok a půl, pomáhal tak trochu po svém zatímco já jsem vařila večeři. Dneska obstará naše zvířectvo než odejde ráno do školy.

Když jsou děti malé, svádí to k tomu, abychom pořád čekali až povyrostou a až budou „dost velké“. Často pak prošvihneme ta otevřená okna příležitosti, protože říkáme: „Ukaž, máma to udělá, na to jsi ješte malý!“.

Připadá nám snazší udělat něco za dítě. Zapomínáme na to, že místo toho to můžeme dělat spolu s dítětem. Dovolit mu, aby se učilo vlastními chybami. Svým vlastním tempem, i když to může znamenat, že my sami budeme muset na chvíli zpomalit.

A dost možná si budeme potřebovat přeskládat v hlavě svoje priority. Uvědomit si, kam to pořád tak spěcháme? Co pro nás osobně znamená úspěch? A co všechno jsme ochotní kvůli němu obětovat?

Na tyhle otázky známe odpovědi jen my sami.

A děti nám to umí velmi nevybíravě připomenout. Odmítají chodit do školek, sabotují naše snahy o to skloubit dohromady kariéru s mateřstvím a pomocí kašlíků a nekonečných rýmiček se nás snaží zpomalit. Připomínají nám, že čas nejsou peníze, ale to nejvzácnější, co máme. A že nikdo z nás neznáme hodiny ani dne.

A tak vám chci dnes i já jen připomenout, že děti nejsou nikdy moc malé na život! Naopak. Jsou velké jako život sám!

A když poprvé naznačí a pak i řeknou: „JÁ SÁM. JÁ SAMA!“, vědí moc dobře, že to je jediná cesta k tomu, aby jednou zaujaly naše místo v koloběhu života.

Nemůžeme za ně žít jejich životy.

Můžeme ale žít své životy spolu s nimi. Každý všední den, protože právě v té nejobyčejnější všednosti je ukryté vše, co dělá život životem.