Píše se rok 2008…


…Žijeme v „bytě do zatáčky“ na pražských Vysočanech a za okny nám duní vlaky směřující do centra nebo na nádraží Libeň. V ložnici není žádné topení a tak si v zimě přitápíme olejovým radiátorem, který žere za dva! Jestli ve Vesmíru existuje prťavější koupelnička než byla v tomhle bytě, ráda bych ji viděla!

V té době je daleko Instagramová dokonalost a tak nemáme žádné stylizované fotky, které by ocenili věrní followers slintající nad naším dokonalým životním stylem. Vystajlovaní nejsme ani náhodou, protože naše fotky zachycují jen úplně obyčejný všední život, ve kterém člověk tráví hodiny v pyžamu. Tenhle život nebyl na prodej.. nebyly v něm žádné zázračné produkty slibující osvícení na počkání a zázraky do tří dnů.

Byli jsme suroví.
Neotesaní internetovým pozlátkem.
Byli jsme zoufalí.
Jako většina rodičů naší generace.

A nevěděli jsme, jak se to dělá, když se žije podle internetových fór. Tenkrát byl internet pořád ještě v plenkách a teprve se rozkoukával než udeřil naplno.

A tak jsme nehledali odpovědi na internetu, ale sami v sobě. Spoustu času jsme strávili jen tak venku, pod širým nebem Stromovky a nebo u Vltavy.

A protože jsme měli hluboko do kapsy museli jsme improvizovat.

Ještě nebylo potřeba mít spoustu věcí a produktů k tomu, aby člověk mohl být ten správný rodič a my ani nevěděli, že by nám měly chybět! Netrápilo nás, že nemáme tu správnou značku kočárku nebo čepičky pro dítě. Byli jsme rádi, že vůbec máme pár hadříků, do kterých děti oblečeme a tak nám nevadilo, že děti byly z našich výletů od hlavy k patě umudlané.

Neexistoval ten jediný a zaručeně správný návod na život.
A tak jsme prostě jen žili…den po dni. V té šedi všedních dnů, které splývaly jeden do druhého. A protože jsme neměli s kým se porovnávat, nezáviděli jsme druhým jejich život už jen proto, že jsme ho denně neviděli na obrazovce chytrého mobilu. Dokonale vyladěný život se spoustou produktů bez kterých prý život nestojí za nic.

Možná není divu, že se dneska tolik lidí cítí na nic!

Musí být nesnesitelné denně porovnávat svůj život s desítkou těch, kteří prodávají iluzi o dokonalém štěstí, protože za to dostávají zaplaceno.

Zatímco vy možná pořád ještě žijete v bytě do zatáčky a ne-ná-vidíte každý den, který v něm strávíte. Přestali jste vidět svůj život vlastníma očima a díváte se na něj optikou lidí, kteří prodávají iluzi. Díváte se sami na sebe optikou těch, kteří zasvětili svůj život reklamě. A tak vás klamou…

Abyste zapomněli, že je v pořádku žít v bytě do zatáčky a mít peníze jen na to, abyste jakž takž vyšli do výplaty.

Abyste zapomněli a začali snít velkolepé sny, které dost možná ani nejsou vaše vlastní. Začali se utápět v depresích a pomalu, ale jistě začali ztrácet i jeden druhého, protože nešťastní lidé utrácí víc…

A také ztrácí víc…

Ztrácí mžiky oka…svého života, který se nedá koupit za peníze. A ani se nedá vrátit.

Možná žijete v bytě do zatáčky jako my tenkrát, ale víte co?
Jste to vy!
A tak jak jste, jste úžasní!

Žasněte nad tím, co všechno právě teď máte!
Dovolte si být vděční i za to málo! Vždyť je to víc než dost!

Vzpomeňte si kým jste a pak pochopíte kam jdete a proč!

Nemusíte se nechat vést a nemusíte následovat falešné proroky, kteří vám neříkají pravdu.

VY NEJSTE FOLLOWERS!

Jste nádherní lidé, kteří žijí svůj příběh. Neutíkejte od něj, protože lež má krátké nohy. Nenásledujte druhé, ale sledujte sami sebe!

A jen tak brzy pochopíte, že jedině pravda o vás samých vás osvobodí.

Mějte odvahu žít v pravdě.

Obrnění proti reklamě a jejím klamům!

Protože pak se ve vašem životě rozsvítí skutečné osvícení a přijde poznání o tom, že život se dá prostě jen žít…

A není na nás, abychom soudili, kdo z nás ho žil správně a kdo to projel na celé čáře, i když na internetových fórech to dneska tak nevypadá…tam má každý hned jasno…

Vzpomeňte si na to, že vy jste ti jediní, kdo si mohou posvítit na vlastní život. To vy nesete svou vlastní lucernu!
Nebojte se jejího světla…i když zasvítí do tváře těm nejtemnějším démonům.

Ať vám do dalších let svítí na cestu! Budete to sakra potřebovat!