Můj offline svět…


… kde pomalu, ale jistě budujeme alespoň částečnou potravinovou soběstačnost a užíváme si všechny ty obyčejné mžiky oka toho starého analogového světa, ve kterém jsme v osmdesátých letech minulého století vyrůstali.

Nejsme žádní velcí pankáči, kteří chtějí opustit systém. Punk je pro nás jinde. Ve vnitřní svobodě rozhodnout se, čemu dáváme přednost a v co věříme. Nechceme systém změnit, změnili jsme sebe a svůj způsob myšlení. Dobře totiž víme, že kulisy se mění, ale hra, která se mezi nimi hraje zůstává stejná, stejně jako její režiséři.

Pořád splácíme hypotéku. To jsme si vybrali s vědomím, co všechno to obnáší. Nepodnikáme z pláže a pořád ještě máme jen úplně běžná zaměstnání. Neděláme to, co milujeme a ani nehledáme svou vášeň. Naučili jsme se přijmout to, co je. A vytěžit z toho maximum.

Víme, kam jdeme a taky proč. Nebojujeme předem prohrané bitvy, protože to je ztráta času i energie.

Žijeme ten vše-dní život, ve kterém je všechno, co by v něm být mělo. To, co by v něm být mohlo, nás netrápí, protože nám stačí „to málo“, co už v něm je. A že je to pořád víc než dost.

Vyrostla jsem v paneláku. Časem před ním postavili stanici metra Rajská zahrada z oceli a skla. Takhle jsem si Rajskou zahradu nepředstavovala. Teď krok za krokem tu svou buduju s mravenčí pílí. Trpělivě. A ano, někdy u toho i dost trpím. Když umřou suchem stromy, na které jsem roky šetřila a já vím, že čas stromů plyne jinak než čas lidí. Když nevím, jak přesně že moje babička chovala masné králíky. Když přijdu o včely kvůli postřikům na poli.

S mužem jsme se poprvé potkali na pražské ulici Spojovací, kde jsme pak spolu strávili první roky společného života než jsme se rozhodli odstěhovat. Co pán Bůh spojil, člověk nerozděluj. A tak jsme spolu pořád spojení, i když to znamená, že do sebe občas s obrovskou silou našich rodů narážíme. Cítíme, jak nás to sem tam trhá od sebe. Ale vždycky nás k sobě zase spojí to, co máme společné.

A to je třeba hledat.

Ne to, co nás rozděluje…ale to, co nás spojuje. A tomu dávat pozornost a energii, sílu i víru.

Když víš, kam jdeš a proč, nemůžeš zabloudit. Když víš, čemu věříš a proč, žádné bludy tě nedostanou.

Budeš stát pevně na svých vlastních nohách a bude to tvoje víra, která i hory přenese. A tebe dostane tam, kde chceš být. Jen jestli víš, co doopravdy chceš ty sám. Jestli chceš skutečně chtít. Ze srdce. Ne proto, že teď se to tak dělá…ale protože věříš.

Tak věř a jdi svou cestou. Třeba tě stejně jako nás dovede zpátky domů.

Do té tvé zahrady, kde Bůh sedává pod stromy a zpívá dávný nápěv našich předků a čeká až k němu příjdeš. Rukou pak pokyne na prázdné místo v trávě a řekne: „Už jsem se bál, že nepřijdeš. Podívej, kvetou růže. A jablůňka. co myslíš, jak sladká asi budou její jablíčka?“