Kojení na veřejnosti…


…už nám zase v diskusích na internetu nedá spát. Kdo je aktivní na sociálních sítích, tak tuhle vlnu jistě zaznamenal. Nedala se přehlédnout, protože se vzedmula s mohutnou silou.

Ráda tyhle internetové diskuse pročítám. Jsou totiž hlubokou studnicí lidských příběhů skrz které k nám promlouvá trauma s udivující přesností! V komentářích odhalujeme své nitro vymalované celou širokou paletou emocionálně podbarvených výrazů.

O kojení v bance jsme tak tedy do diskusí napsali třeba následující:
„Kojení na veřejnosti je odporný!“
„Přijde mi to naprosto zvrácený a nechutný.“
„Snad mohla nakojit dítě doma? Kojení na veřejnost prostě nepatří. Taky nevykonáváme potřebu na veřejnosti ne?!“
„No bóže, vy z toho děláte. Mohla mu dát venku láhev. Nás máma taky nekojila a žijeme.“

Co se nám stalo, že v nás kojení na veřejnosti vyvolává tak silnou reakci?

Všechny tyto komentáře a jim podobné jsou typickými reakcemi těch z nás, kteří v sobě neseme niterná emocionální zranění spojená s kojením a krmením, které jsme prožili ve svém vlastním životě v kojeneckém věku a nebo později po narození našich vlastních dětí.

Setkání s kojením v nás toto zranění znovu aktivuje a vyvolává často nekontrolovatelné záchvaty vzteku, pobouření, odporu a hnusu přímo úměrné tomu, jak hluboko nás naše vlastní trauma zasáhlo.

Pokud bylo trauma velmi závažné, budeme reagovat bouřlivěji a naše emoce budou až nesnesitelně zjitřené.

Můžeme těžko hledat slova, protože pochází-li trauma z kojeneckého věku, zůstává v nás otisknuté pouze jako silná emoce, kterou nesnadno převádíme do slov, protože se trauma odehrávalo v době, kdy jsme ještě nebyli schopni mluvit a je tedy uloženo ve zcela jiných částech našeho mozku než je tomu tak v případě, kdy nás trauma zasáhlo v pozdějším věku.

Když říkáme, že je kojení nechutné…pak v nás pohled na kojící ženu vyvolává z hlubin nevědomí vzpomínku na to, jak nám mateřské mléko nechutnalo, protože naše maminka mohla prožívat příliš mnoho stresu díky kterému se do jejího mléka vyplavovalo velké množství stresových hormonů, které chutnají „hořce“. Možná si ještě pamatujete na věty našich babiček, které říkaly: „Hlavně buď v klidu nebo ti zkysne mlíko!“. Mohli jsme u kojení hodně plakat a vzpouzet se mu, protože nám takové mléko nedělalo dobře a těžko se nám trávilo, bolelo nás z něj břicho.

Když říkáme, že kojení je odporné…pak můžeme znovu prožívat to, s jakým odporem nás matka kojila. Kojila nás, protože se to tak přeci dělá, ale nebyla v tom něha a láska. Kojení bylo mechanické, bezduché. Kojení mohlo být pro maminku namáhavé, vyčerpávající, bolestivé a proto se kojení vnitřně bránila a odpírala nám prs, když jsme ho potřebovali nejenom k ukojení hladu, ale také k utišení a k pocitu bezpečí. Kojení tak nebylo spojené s laskavou péčí a my jsme neprospívali, i když nás maminky kojily od rána do večera.

Každý náš komentář je jako červená nit, která nás může dovést zpátky do vlastní minulosti.

My všichni jsme do jisté míry ovlivněni celospolečenským klimatem, ve kterém jsme se narodili a vyrůstali. Společenskými normami, které určují, co je přijatelné a co už je za hranou.

Je třeba vnímat, že většina z nás si v sobě stále ještě nese hluboce zakořeněné totalitní praktiky, které jsou v přímém protikladu s naší biologicky podmíněnou přirozeností.

Málokdo uzdravil své separační trauma, ten hluboký všeprostupující smutek a pocit osamění, neadekvátnosti, nepatřičnosti, nepochopení, nepřijetí, které v nás zanechalo brzké oddělení od rodičů, kteří museli budovat socialismus pro lepší zítřky.

Buduj vlast – posílíš mír! Hlásala propaganda, která odtrhla matky od dětí, muže od rodin a rozvrátila a vykořenila všechno, co je pro nás lidi nejdůležitější. Možná jsme vybudovali vlast, ale naše rodiny se rozpadly a rozpadají se dodnes.

Ty zítřky jsou pro nás totiž právě dnes…právě teď.

Naše minulost je v nás stále živá. A ozývá se…vlastně dost nahlas křičí, čehož jsou internetové diskuse nejlepším svědkem.

A chce po nás jediné.

Abychom se spojili s vlastním traumatem, které v nás může spouštět cokoliv.

Někomu vadí příliš hlasitá hudba.
Jiný nesnese zvuk vysavače.
Další nemůže vystát vůni pečeného kuřete.
Druhý zase dostává husí kůži, když by si měl na sebe vzít cokoliv z manšestru.

A tak máme tendenci se těmto vlivům vyhýbat. Stranit se jich a eliminovat je ze svého života, protože doufáme, že když to uděláme, že se budeme cítit lépe.

A to je důvod, proč muž z ochranky chtěl, aby kojící žena opustila prostor banky.

I když žena udělala vše v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím a domnívala se, že kojí diskrétně, pro muže to byl i tak příliš silný vjem a popud, který nastartoval celou škálu emocí. Muž z ochranky si už na vědomé úrovni nepamatuje, jaké to bylo, když byl kojencem, ale na emocionální úrovni ano.
A byla to tato vzpomínka, která ho popudila a dovedla ho k nepřiměřené reakci za kterou se může vlastně skrývat jen hluboká lítost a smutek zamaskované vztekem a slovní agresí, která ho měla ochránit před záplavou emocí.

Kdybychom měli možnost s tímto mužem mluvit a konfrontovat ho s vlastními emocemi tak, aby se s nimi mohl skutečně znovu hluboce propojit i na vědomé úrovni, viděli bychom, že jeho iracionální jednání má své kořeny v jeho vlastním dětství.

A protože nás ve škole neučí, jak se svými emocemi zacházet, co dělat, když nás zaplavují, je naším nejčastějším řešením právě útěk od nich nebo jejich potlačení.

To ale nic neřeší.

Cestou k uzdravení traumatu je citlivé vedení k znovuprožití traumatického zážitku tak, abychom to, co bylo nevědomé a co nás denně ovlivňuje aniž bychom si byli schopni uvědomit PROČ tomu tak je, mohli zvědomit a propojit tak minulé prožitky s těmi současnými a tím znovu sami v sobě nastolili integritu, celistvost.

Trauma nás totiž tříští a odděluje. Prožíváme pak sebe samé jako rozbité a nic nám nepomáhá, když nám ostatní říkají: „Sakra, dej se už dohromady!“. Nejde to. Jsme rozbití na kusy, jsme na hromádce a nevíme, jak se to dělá, když se znovu skládá rozbitý člověk.

Když se nám samotným nepodařilo kojení a nedokázaly jsme tento zážitek integrovat do svého životního příběhu a vidět souvislosti, které vedly k tomu, proč jsme my samy kojit nemohly, může v nás pohled na kojící ženu vyvolávat celou škálu emocí, stejně jako v lidech, kteří sami jako děti kojeni nebyli a věří pouze zprostředkovanému příběhu o tom, jak to ničemu nevadí a jak je to přeci nepoznamenalo.

Protože nejtěžší na tom všem je přiznat si, co prožíváme. Znát ten příběh. Poznávat ho. Vidět znamení, která trauma zanechává v našich životech. Na našich tělech. V našich duších.

A to si žádá vzpomínat a vyprávět, aby křivdy minulosti, mohly být v přítomnosti napraveny a uzdraveny, aby už nekřivily náš pohled na sebe samé a na svět kolem nás.

Je důležité znovu vyprávět příběhy našich prarodičů a rodičů, naslouchat jim s otevřeným srdcem, protože právě tam koření i většina našich vlastních traumat.

Trauma je vždy hluboce osobní.

A někdy je sakra těžké uvěřit tomu, jak hluboko ta králičí nora vlastně vede.

Ale jen tak, že se do ní vydáme s odvahou a vírou, můžeme najít uzdravení.

Příběh z banky je tedy ze všeho nejvíc příběhem člověka, který možná nikdy nepoznal, jaké to je, když milující máma reaguje na jeho potřeby a který ani neví, že v hlubinách jeho duše pořád dál žije to malé zraněné dítě, které ze všeho nejvíc potřebuje něhu a pohlazení, pochopení a přijetí.

A že tohle malé dítě by potřebovalo, aby ho máma přivinula na svou hruď a nakojila ho do sytosti. Aby mohl být spo-kojený a pokojný místo aby byl vzteklý a nedůtklivý.

Přála bych nám všem, abychom dokázali uzdravit ty hnisající rány v našich duších. Abychom našli odvahu už se na ně konečně zblízka podívat, protože jiná cesta ke smíření a k míru vně i uvnitř nás není.

Pak bychom si vzpomněli na to, že nám hlasitá hudba vadí, protože strýček, který nás v dětství znásilňoval v garáži, vždycky nahlas pouštěl tranzistorák, aby nikdo neslyšel, jak pláčeme a prosíme, ať přestane.

Dokázali bychom si vzpomenout na to, co všechno jsme prožívali, když máma vysávala střepy z rozmlácené vázy, kterou po ní hodil táta, když už se rodiče zase hádali.

Po čase bychom snad bez paniky dokázali projít kolem stánku s pečenými kuřaty, protože bychom si tuhle pronikavou vůni znovu spojili s tím, když nás jednoho večera přepadli a znásilnili.

Přestali bychom se bát dotyku manšestru, protože bychom si vzpomínali na to, jaké to bylo, když nás šikanoval spolužák v manšestrácích.

Nemůžeme před traumatem utéct. Není kam. Jde všude s námi.

A i kdyby náš muž z banky, nechal odteď už napořád vyvést každou kojící ženu, nic by to nezměnilo na tom, jak se on sám cítí…

  • Foto via FB – Rene Johnson