Co mají společného včely a ženy?


Když jsem v roce 2013 odjížděla do Amazonie, jela jsem tam s tím, že hmyz bude všude a bude mít všechny tvary, velikosti i barvy. Docela mi to dávalo zabrat, protože jsem k hmyzu měla vždy spíš odpor. Pak se mým průvodcem při rituálu s domorodou medicínou Ayahuascou stala Včela a tehdy jsem měla možnost nahlédnout říši hmyzu zcela novýma očima. Jejíma očima.

Tam začala moje cesta ke včelám a ke včelaření blízkému přírodě, která trvá dodnes.

I letos zaznamenali včelaři u nás i na Slovensku velké úhyny včelích rodin a ta čísla jsou opravdu alarmující.

Jenomže když se podívám na způsob, kterým se u nás včelaří ve velkém, tak se vlastně není čemu divit.

Krajina je chudá na rozmanitou včelí pastvu, zahrady i polnosti ovládla tvrdá ruka chemie, jede se na výnosy a výtěžnost a ze včel, které bývaly dcerami lesů, luk a hájů se stalo jen hospodářské zvíře chované pro peníze za podmínek, které včelám vůbec nesvědčí.

Když jsem začala včelařit, setkala jsem se ze strany mnoha včelařů – mužů až s výsměchem a pohrdáním. Nebylo výjimkou, že nákup úlu nebo oddělků byl doprovázen posměšnými poznámkami o tom, co by tak asi ženská mohla vědět o včelách a často se pak ani neuskutečnil, protože pánové už se neozvali. Když ale zavolal manžel, všechno šlo jak po makrele.

Připomnělo mi to situaci v českém porodnictví, které je z velké části dominované muži, porodníky, kteří stejně jako ve včelaření i v porodnictví uplatňují ty nejmodernější technologie a postupy bez ohledu na to jaké mohou zanechávat následky nejenom na těle, ale i na psychice a na duši žen.

A když jako žena máte jinou představu o tom, co pro vás funguje a co potřebujete, setkáte se s úplně stejným přístupem jako já ve včelaření.
S nepochopením, s výsměchem, s odsuzováním, s pohrdáním a tvrzeními, že ta vaše cesta je špatná a nebude fungovat.

Bude vás stát hodně vůle a úsilí si tuhle cestu obhájit a možná to budete chtít i vzdát, protože ty kritické hlasy ve vás zasejí semínko pochybností. Budete se bát důvěřovat svojí intuici, protože vám celý život říkali, abyste byly rozumné. A myslely jako chlapi.

A tak je těžké probudit v sobě to zašlapané ženské myšlení, které se od toho mužského z dobrého důvodu liší.

Nemám teď na mysli, že si obléknete rozevlátou sukni, do vlasů si dáte věneček, na zemi rozložíte kameny a andílky a za zvuků bubnu budete na dohled panelákům tančit při měsíčku jako bohyně, i když i to je jistě moc fajn.

Mluvím o probouzení intuitivního myšlení, které se ale nevzdává schopnosti kriticky myslet, ale naopak umí oboje propojovat. Vytvářet spojení, což je nám ženám vlastní.

Vnímám v naší společnosti hluboce zakořeněný boj o to, že je jen jedna cesta, jak to dělat správně. Na jedné straně stojí rytíři moderního věku vyzbrojení technologií a na té druhé bohyně třímající v ruce olivovou ratolest. A každý z nich chce přimět toho druhého uvěřit, že ta jeho cesta a jeho způsoby jsou lepší.

A místo, aby se k sobě ty světy přiblížily, vzdalují se od sebe mílovými kroky.

Přitom právě v jejich spojení je ukrytá obrovská síla a bohatství. V jejich spolupráci je cesta, jak uzdravit nejenom nemocnou společnost, ale i všechno, co jsme způsobili tím, že jsme spolu přestali spolupracovat.

Můžeme se vzáJemně obohatit, když si budeme umět naslouchat. Když budeme chápat, že v tomhle jsme prostě společně.

A že jeden nemůže dominovat nad druhým, aniž bychom za to nezaplatili příliš velkou cenu. Vlastními životy, životy rostlin, zvířat i hmyzu…vlastních dětí i vnoučat.

Spolupráce se nedá vynutit žádnou agendou, ani hnutími #metoo. Rodí se z lásky.

Přála bych nám všem, aby se do nás a do včel, do zvířat, do rostlin, do stromů, naši muži zase upřímně zamilovali. Aby našli odvahu vnímat co je to skutečné bohatství. Aby se nebáli toho, že my ženy myslíme jinak. A že jsme jiné. Vždyť každá klíčová dírka potřebuje svůj klíč.
Jeden bez druhého nedáváme smysl.

Tak otevřeme svou mysl zázrakům všedního dne. Hledejme cestu ne, jak si dokázat, kdo z nás je lepší, ale cestu, po které můžeme jít společně a přinášet na ní své vlastní a jedinečné dary.

Protože když muž miluje ženu…skutečně miluje, touží ji chránit a hýčkat. A ona na oplátku muži dává domov. Otevírá se mu celá. A v ní a v jejím lůně se muž dotýká Všehomíra, právě tak jako se ho žena dotýká při rození dětí…jen společně mohou jako klíč a klíčová dírka otevřít ty dveře do světa těch nejobyčejnějších zázraků. Jen společně mohou nastolit mír. U jednoho stolu. V jedné posteli. V jednom domě.

A skrz ty dveře projít do všedního života, ve kterém skutečně máme vše, když máme jeden druhého.

I o tomhle zpívají včely, když s radostí sobě vlastní létají z květu na květ v orgasmickém tanci opylení.

Jen zpomalit.
Jen chvíli naslouchat.

To bych nám přála…