Vykuřování


Vykuřování používám už dlouho nejen na očistu prostoru, ale také jako součást duševní hygieny.

Vůně jsou důležitou součástí terrapie, protože dokáží jít přímo k emocím a vyvolávat vzpomínky, uklidňovat nebo naopak povzbuzovat, když je to potřeba. Náš čich je úžasný smysl, který přímo ovlivňuje stav naší mysli. „Nemůžu ho ani cítit!“, není jen povzdech nad tím, že nám někdo nesedí, je to zásadní informace o tom, jak daného člověka vyhodnotil náš čich dávno předtím než jsme si na něj udělali další názor na základě ostatních vstupů.

Našich smyslů rádi využívají marketingoví mágové, kteří vědí, že když v obchodě rozvoní čerstvé pečivo, utratíme víc peněz. Hotely i instituce si nechávají míchat vůně přímo na míru, aby v nás probouzely určité emoce a tím dokázali ovlivnit naše chování a jednání. Parfumářský průmysl je kolos, který denně ovlivňuje náš život tím, který parfém či voňavku používáme. Náš tělesný pach se proměňuje podle toho, jak se cítíme – někdy jsme proto v náročných životních situacích cítit víc než by ostatním bylo milé – může to být znamením „Nepřibližujte se!“ a nebo voláním o pomoc. Svoje pocity jsme se ale naučili maskovat, takže spotřeba deodorantů tomu odpovídá. Není nám příjemné „být cítit“, ačkoliv je to přirozená a nezanedbatelná součást mezilidské komunikace.

Vzpomínám si, když jsem musela odjet na pár dní z domova, tak si děti brávaly na spaní moje pyžamo. Jeho specifická vůně – vůně mámy – jim pomáhala lépe usnout. Kolikrát se člověku vybaví staré vzpomínky, když cítí vůně spojené s dětstvím? Skořicové koláče, pečené brambory, vůně táborového ohně.

Nic se neztrácí, nýbrž všechno v nás trvá.

A pořád platí, že i když jsme „člověk rozumný“, tak z velké části nás stále ovládají nejstarší všelidské instinkty a na ty je někdy „rozum“ krátký. I ve 21.století jsme stále ještě z větší části víc savci než rozumní lidé. Možná i to je důvod, proč tolik trpíme civilizačními chorobami. Nijak se v tom nelišíme od ostatních zvířat chovaných v zajetí. Jen ta naše lidská zoo nemá tak viditelné mříže. Narozdíl od zvířat v klecích, je naším vězením naše vlastní mysl. A jsou to právě naše smysly, které nám mohou pomoci „otevřít svou mysl“ a vězení opustit.