Environmentální depka aneb Jak zachránit planetu?!


Velmi často si říkám, že ze světa nějak vymizela obyčejná radost.

Nad lidskou duší se zatáhla temná mračna depky z blížící se globální katastrofy. Všechno se scvrklo do úvah o tom, jak proboha zachráníme planetu!?
Nejde se vyhnout valícímu se proudu výčitek svědomí z toho, že neděláme dost.

Možná zas až tak nejde o planetu jako takovou. Jde v první řadě o nás samotné. O náš způsob života, na který jsme si zvykli a zatím si jiný představit neumíme, protože ještě to není nezbytně nutné.

Rádi bychom uvěřili tomu, že se planeta dá zachránit recyklací a nerezovými brčky. A taky pytlíky ze starých záclon.

Dál žijeme svůj sen, ve kterém toho tolik potřebujeme. A roztáčíme kola globální ekonomiky spotřebou.

Bojíme si přiznat, že toho zas až tolik nepotřebujeme. Postmoderní život je přeci o plnění si snů. O nekonečném osobním růstu díky kterému si můžeme splnit i nemožné. A tak zaplňujeme své životy věcmi, které i když je vyrecyklujeme, stejně v mnoha případech skončí jen na skládce nebo ve spalovně.

Už dávno mi došlo, že tahle planeta se nedá zachránit. Dá se ale chránit. Tím, jaké děláme volby. Každý jeden den. A s tím je třeba začít hlavně u sebe. Zvážit, co vlastně skutečně potřebujeme ke štěstí. Jaké máme hodnoty? Proč děláme takové volby, které děláme?

Předpokládá to, že k sobě umíme být upřímní. Že si umíme přiznat pravdu. Že se známe a chceme se dál poznávat.

Jsme to totiž hlavně my sami, kdo potřebuje zachránit. Zachránit před tím zběsilým tempem života, který se už příliš vzdálil přirozenému řádu všech věcí.

Jsme to my, kdo potřebuje chránit před přívalem zbytečných informací, které formují naši vnitřní a posléze i vnější krajinu k nepoznání.

Jsme to my, kdo potřebuje poznávat souvislosti a to, jak na sobě všechno závisí.

Tahle planeta je klenot na náhrdelníku Stvořitele, ten nejkrásnější modrý drahokam.

Měli bychom uvažovat nad tím, že je čas začít ho chránit…před sebou samými. Před naší bezbřehou chamtivostí a lačností po všem novém. Zpomalit. A mít toho po málu, protože to vážně stačí, když zvážíme co skutečně potřebujeme.

Planeta se narozdíl od nás umí uzdravovat i ze strašlivých ran, které jsme jí zasadili. Její čas plyne jinak než čas lidí. To nám zvoní hrana.

Protože my potřebujeme tuhle planetu mnohem víc než ona nás.

Zapomněli jsme na to, že když otravujeme svoje životní prostředí, trávíme sami sebe.

Nemůžeme se divit, že jsme den co den otrávení a otravní sami sobě.

A proto všechno začíná i končí v krajině naší vlastní mysli, která spoluvytváří skutečnost všedních dní skrz naše skutky. Obyčejný život je plný obyčejů. Zvyků, které opakujeme den co den.

Chvíli trvá než dokážeme změnit návyky a zvyky, protože zvyk je železná košile.

Ale víte, že získání nového návyku netrvá déle než 21 dní? 21 dní po sobě a můžeme toho změnit tolik.

Přeformátovat myšlení a tím ovlivnit skutečnost tím, co si zvolíme udělat.

Zachránit sebe.
A tím i svůj svět.

Můj svět vypadá takhle, protože jsem se tak rozhodla, a i když je naše zahrada ještě mladá, už teď to v ní bují životem. Udělala jsem rozhodnutí, že to skutečné Boha-tství není ve věcech, ale v životě jako takovém.

Už nespotřebovávám tolik jako dřív, protože vím, co doopravdy potřebuji.

Zvykla jsem si na jiný rytmus života, protože už nechci být jen kolečkem v soukolí globální ekonomiky, ale zase chci být člověkem, který zná své místo v koloběhu života.

Neutíkám od zodpovědnosti. Vím, že je to jen na mně. A nikdo jiný to za mě neudělá.

Nevíme, jaké by to bylo kdybychom se rozhodli být místo spotřebiteli zase jen lidmi.
A možná proto si pořád ještě myslíme, že ta nerezová brčka mohou být řešením.

Co když ale můžeme dost dobře žít i bez nich?

Pak bychom se nemuseli ptát: „Kam s ním?“.

Krásný den!
M.