Když máš doma umělkyni…


Líbí se mi, když děti vyjadřují sebe samé a tvoří si ten svůj osobitý styl, i když kolikrát jdou jen v našich stopách. Dají tomu ale určitou přidanou hodnotu, něco jedinečného a svého.

Je dost slabozraké chtít po nich, aby se vzdaly své touhy po sebevyjádření jen proto, že v mnoha ohledech to může být pro nás příliš niterné, bouřlivé, šokující, extravagantní a my sami to nedokážeme.

Vždycky je to nějaký vzkaz z nitra. Červená nit, které se můžeme chytit a nechat se jí do toho nitra dítěte zavést, když nám to dítě dovolí a otevře se nám.

O tom všem je vzáJemná důvěra.

Děti, které vyrůstají v laskavém prostředí bez násilí, tuhle důvěru rozvíjí a neztrácí ji. Jsou mnohem otevřenější než děti, které se musely před námi uzavřít, protože místo, abychom jim byli blízcí, tak jsme jim ublížili fyzicky či psychicky a tím jsme se jeden druhému vzdálili.

Děti, které ztrácí důvěru, ztrácí i sebe samé.

Uzavírají se před skutečným světem do světa fantazie a žijí v paralelním vesmíru ukrytém uvnitř své hlavy.

Bývají pro ostatní neuchopitelné, protože je nikdo v dětství nechápal. A nedržel je, když potřebovaly. Neuchopil konec jejich červené nitě. Nechal je ztratit se. Přijít o víru, že je v pořádku být sebou samými. Vyjadřovat se. I když to kolikrát bývá dost jadrné.

Jenže to je právě ono. V tom našem jádru je toho hodně skryté. Na nás je, abychom to jádro zachovali zdravé. Když se to nepodaří, pak je na nás, abychom to, co je v něm skryté a nemocné vynášeli na světlo. Protože jen tak zase můžeme mít jasno. Obnovit důvěru. A s ní i víru v to, že jsme tu správně. U lidí, kteří nás milují pro to, kým jsme a ne pro to, kým bychom jednou být mohli.

PS: než jsme s Ellinkou zpracovaly její porodní trauma, tak pro ni bylo obtížné kreslit a malovat obličeje. Nedokázala najít výraz. Tíha traumatu jí bránila vyjádřit výrazem tváře emoce, protože se je bála prožívat, ale to jako umělkyně nevěděla. Myslela si, že jí tváře prostě nejdou. Technicky. Řemeslně.
A protože se emocím uzavřela v běžném životě, zůstávaly pro ni uzavřené i v rámci tvorby. Být u toho a pozorovat tu dechberoucí proměnu, když se trauma uzdraví skrz zvědomování souvislostí, ve mně stále probouzí hlubokou vděčnost.
A taky úžas nad tím, jak se všechno v životě toho člověka uspořádá skoro tak nějak samo od sebe. Přirozeně. Bez námahy.
Pak mi jednoho dne poslala Elli fotku ženy, kterou namalovala podle předlohy. Byl to kvantový skok z nuly na sto. A v té kresbě bylo všechno. Ten pokrok směrem k sobě samé. K pravdivosti vlastního příběhu. Už není potřeba utíkat z běžného života k nějakým chymerám a iluzím. Uvědomění. Procitnutí do skutečnosti, ve které se zvedla ta těžká duchna traumatu a všechno se projasnilo.
Od té doby už není kreslení tváří děsivé, protože se Ellinka dokázala podívat do tváře svým vlastním děsům a běsům a přijmout je. Odměnou je jí teď schopnost rozvíjet řemeslo víc než jen na technické úrovni. Může do své tvorby naplno vložit sama sebe. A to je dar, který ležel uložený v těch hlubinách duše, kde ho hlídali démoni jako poklad. Umíme-li je pozdravit, pohlédnout jim do tváře a klást jim ty správné otázky, pomohou nám se uzdravit. Ale pokud je budeme ignorovat, odhánět je a hanit, pak budou sílit ve svých schopnostech ničit. A my nepoznáme jaké to je, když nám mohou pomoci stvořit a tvořit lepší svět.

Nemůžeme se svých démonů zbavit…můžeme se s nimi jen bavit.

Upřímně. Se skutečným zájmem o to, co skrývají. A pak, pak se všechno promění.

A z chaosu zase povstane řád.

S láskou
M.