🌹 Růže pro Inu


Poslední roky jsem hodně času věnovala cestám po stopách mých předků a sbírala jsem střípky jejich příběhů. O některé jsem se zas a znovu zraňovala, ale vrátit je na jejich místo v tom rozmláceném rodovém o-sudu bylo samo o sobě nakonec lékem na každou ránu.

Můj soudek je teď vyspravený zlatem soucitu k jejich hříchům a já ho zase začínám plnit živou vodou. Můžu říct, že teď se skutečně cítím být paní svého o-sudu a jsem to já, kdo rozhoduje o tom, co přesně si do něj natočím, čím ho naplním, abych se cítila naplněná.

Dneska už dokonce vím, že je možné odpustit z něj i ty toxické jedy, které do něj čas od času po kapkách a někdy po kýblech přidávají ostatní. Vím, kde je odpoušťecí kohoutek.
A taky už vím, kde najdu svůj Zdroj té úžasné živé vody, která léčí a vyživuje.

Hodlám s tou vodou zalévat růže, ach ano, ty růže, které jsem přeci vždycky tak nesnášela. Jak já tyhle květiny nemohla vystát! 😏😤

Až loni v létě ke mně přišel střípek, který byl plný růží všech barev a mně to secvaklo.

Bylo to během jedné letní grilovačky u našich. Ledy se hnuly a oni souhlasili, že si promítneme ty staré diáky po babičce Iloně.

Bylo to jako rozhrnout oponu do světa, který jsem nepoznala, protože moji rodiče se s babičkou Ilonou přestali vídat, když já byla malá holka.

👵Babička Hermanová byla přízrak. Kostlivec ve skříni, kterého jsem se léta bála. I proto, že mi táta říkal, že jsem přeci celá Hermanka!

Být Hermanka jsem nechtěla.
Byla to prý strašně zlá ženská.
A taky to byla paní šéfredaktorka a spisovatelka. A milovala růže, které pěstovala, ale nic z toho jsem jako dítě nevěděla.

Na těch diácích bylo víc růží než rozesmátých dětí. A když jsem se v šeru pokoje při promítání podívala na tvář mojí mámy, uviděla jsem hluboký smutek, který prosakoval každým pórem. To moje máma neměla ráda růže, protože stejně jako psaní, byly i růže babičce milejší než malá roztomilá dcerunka.
Já jsem tuhle averzi k růžím posbírala jako všechny děti, které se umí nacítit do svých rodičů. Přeci bych nikdy, ani za tisíc let, nemohla milovat něco, co mojí mámě ublížilo a tak jsem nevědomky převzala to, co bylo původně jen a čistě averzí mojí mámy.

Růže?! Ne, děkuju! Strčte si je za klobouk! A odchod na párek.

Dávalo to všechno najednou smysl.

To, když jsem jako dívenka přinesla tátovi svou první povídku, a on mě s hrůzou v očích odbyl, ať se věnuju něčemu jinému.
„Tohle tě živit nebude, rozumíš?!“, a já nerozuměla.

Nerozuměla jsem tomu, že kvůli hrozbě, abych nakonec vážně nebyla Hermankou, si po celé roky nedovolím přijmout skutečnost, že i já sama jsem talentovaná spisovatelka, jejíž slova umí jít na dřeň a léčit na dálku.

Nedovolila bych si stát se…svojí babičkou, která psaní a úspěchu obětovala své děti.

A tak jsem každé vydání knížky odložila o měsíc, o rok, až někdy, jednou.

Protože být Hermanka přeci znamenalo být špatná ženská.

Až tohle léto, jsem si místo dovolené dovolila spojit se naplno se svými „hermanovskými“ kořeny. A koupila jsem si v zahradnictví nádherné rudé růže, o jejichž trny jsem se hned při vybírání poranila do krve. Protože tenhle příběh růží pro Inu skutečně bolí a drásá. Do morku kostí.

Až tam, kde v nás žijí zapomenuté a často záměrně potlačené příběhy předků, od kterých utíkáme, abychom je nemuseli přijmout a žít.

Teď už se nebojím být Hermankou.

Chápu Tě, babi. Držím Tě!
Tak jako Tě neudrželi ti, kteří to měli udělat už dávno.

I Ty jsi byla jen křehké poupě, které spálil mráz lidských srdcí. Ani Ty, krásná Ino, jsi nepoznala, jaké to je, když máma miluje.

Byla jsi zakletá v tom zámku za trnovou hradbou šípkových růží. A ten princ nepřišel…

Já to vím, babičko. A už se nezlobím.

Sázím Tvé růže.

Protože miluji…náš příběh.

Já jsem, protože jsi byla i Ty.

A můj o-sud je ten Tvůj.

Tak odpočívej, bábi, v pokoji, tady u nás…doma, kde teď pod terasou, kde sedávám a piju šípkový čaj, do půdy vrostou kořeny růží na Tvou památku.

Nezapomenu! Že i Ty jsi kdysi byla jen malá holka, která věřila, že Láska existuje a je jí dost, dost pro nás pro všechny.

Dobrou noc…spi sladce, babi.

S láskou M. 💞