První školní den na vysněné střední.


To chtělo vážně nějakou úžasnou instacool fotku. A nebo právě, že vůbec, protože svým nezaměnitelným způsobem je to vlastně tak křehce ordinérní den, kdy ráno padaly trakaře, ulice vypadá jako vystřižená z konce devadesátek a dítě se cítí trapně, že by se mělo někde nastavovat objektivu, a tak jsem si z něj uloupla aspoň tuhle momentku.

Připomíná mi, že jsem ta hybná síla v pozadí, která s důvěrou pouští svoje děti do světa, protože ví, že se v něm nemůžou ztratit, když znají cestu domů, kde vždycky něco dobrého bublá na plotně a já tam čekám až se všichni seběhnou ke stolu a začnou povídat, co všechno se jim přihodilo.

Svým dětem jsem ráno jen připomněla, že život je od toho, aby se žil a že ne vždycky jsou povinnosti balíčkem zábavy, který si mohou otevřít, kdy se jim zlíbí. Možná je to ona zvláštní neuróza dnešní doby, která nás nutí k tomu, aby nás všechno bavilo, která způsobuje, že neumíme zvládat to, když něco není ultra zábavné, ale prostě jen všední a docela obyčejné.

Díváme se na svůj život optikou velkého spektáklu, kde se hrají jen úžasné kusy a míváme pak pocit, že ten náš život pořád není dost. Zapomínáme na to všechno, co se děje v zákulisí a na to, že pod maskou může být úplně jiná tvář.

A tak můj člauvík vykročil do nové éry a ta pomyslná pupeční šňůra zapružila a zase se o kousek víc prodloužila. Trochu to zabolelo, co si budeme povídat. Jenže období, kdy jsem za ně skutečně dýchala, už dávno pominulo.

Teď už je to na nich. Já tu můžu jen být a vědět, že s každým takovým krokem se blíží den, kdy si vezmou s sebou i svůj emocionální „placentární koláč“ a odpoutají se ode mě, aby mohli naplno svobodně dýchat sami za sebe.

Ještě pořád tu emocionální výživu potřebují a taky se někdy potřebují přesvědčit, že ta pupeční šňůra je pořád stejně pevná. Že je drží, kdyby padali. A v případě nouze nejvyšší jim přeci jen dodá trochu toho kyslíku.

Někdy je těžké dbát na to, abychom do téhle placenty neukládaly toxiny v podobě ponižování, podceňování, vysmívání… O kolik snazší bylo nekouřit v těhotenství než si teď dávat pozor na jazyk!

Ale když bude tahle placenta zdravá, pak nebudou mít děti potřebu ji násilím odtrhnout a zmizet z našich životů, aby si v ústraní lízaly rány, které jim po takovém odtržení zůstanou. Nebudou se snažit obvázat své krvácející rány alkoholem, drogami, pornem, promiskuitním sexem, workoholismen, nakupováním…

Budou se vracet k nám. A u stolu budou zase brebentit a ptát se na to, jestli jim upečeme jejich milovaný koláč. Ach ty koláče! 🥧

Zůstaneme v srdcích spolu, i když se děti rozlétnou do světa na zkušenou.

Zdravé kořeny, jim dají silná křídla a ta je pak vždycky donesou domů, ať už se vydají kamkoliv.

Tak se dneska vzáJemně opatrujte a buďte na sebe opatrní. Protože je obzvlášť patrné, když tomu tak není a žádná maska to nedokáže zakrýt, i kdybychom si v té hře zvané život hráli na bůhví koho…pořád dál budeme ta děcka, co věřila, že mají křídla.

A se zlámanými křídly se tuze špatně létá…

😉😘

S láskou M.