Až se zima zeptá…


…co jsem dělala v létě, tak dobře vím, co jí odpovím. Suším poslední bylinky, dodělávám tinktury i masti a zavařuju, co se dá. Dřív jsem si myslela, že když můžu chodit jíst do drahých restaurací, mít hezké auto nebo kabelku od Vuittona, že to je TEN život, o který je nutné usilovat ze všech sil. Dnes za největší přepych považuju to, že mám čas sázet stromy, sbírat byliny a chodit do lesa. Kosmetiku od Diora jsem vyměnila za sedmikráskový olej, který jsem si vyrobila. Jsem vděčná životu, že jsem se mohla zblízka podívat na to, jak se žije „tam nahoře“ a vybrat si, že tohle není moje cesta domů, i když to pak znamenalo protloukat se kolikrát až „úplně dole“. Příběhy mých úspěšných, bohatých a slavných pocestných mě naučily, že i v luxusních apartmánech se lidé zpíjejí do němoty, berou drogy, jsou promiskuitní a páchají sebevraždy, protože jim chybí Láska. To, že je druzí chtějí znát a poznávat v jejich skutečné nahotě. Tak, jak se narodili s odkazem i kazy svých rodů. Své démony a kostlivce si neseme všude s sebou a je úplně jedno jestli je ubytujeme ve čtyřhvězdičkovém hotelu nebo pod širákem. Tam, kde chybí Láska, budeme chybovat v úsudku. A náš o-sud tím bude značně ovlivněn. Dokud nevyspravíme díry ve svých soudcích zlatem soucitu, budeme tvrdě soudit druhé i sebe samé. Na téhle planetě jsme jen správci té nádherné boží zahrady, je záhodno začít spravovat to, co jsme způsobili jeden druhému. Naši démoni však mezitím, co s tím otálíme, rozpoutávají ohnivé peklo. Mějme odvahu připoutat se skutečnou Láskou jeden k druhému, ke své půdě a jejímu lidu, k řekám a pohořím. Jinak shoříme v tom pekle i my…a ani sto zlatých cihel v trezoru nás od toho neuchrání. To umí jen Láska. Už je nejvyšší čas začít ji pěstovat ve svých srdcích. A mít odvahu hrabat se nejenom v minulosti, ale i v hlíně. #korenyakridla