Změnit se…


To bývá často dost děsivá představa. Není divu! I když se v současném stavu necítíme úplně dobře, tak je to ale aspoň něco, co už známe. Víme, jaké to je. A co můžeme očekávat. Ale změna je nevyzpytatelná. Kdo ví, jaké to bude, když se změníme! A tak se raději držíme svých starých způsobů jako hovno košile. Žít svůj život v těch vyjetých kolejích je zkrátka přeci o tolik snazší, přesvědčujeme sebe samé, i když víme, že se řítíme rovnou proti zdi.

Častokrát nás změní až samotný náraz, který nás naráz vykolejí nebo přehodí výhybku a my se už nemůžeme vyhýbat zodpovědnosti za vlastní život a musíme začít hledat odpovědi na palčivé otázky, které jsme dřív umlčeli v láhvi vína, v něčím klíně nebo v nákupním košíku.

Proto vždycky říkám, ať máme dost odvahy. Je to zásadní. Sednout si se sebou samými jde horko těžko, když k sobě máme pošramocený vztah. Taháme se s kdekým s vidinou toho, že nám ten druhý pomůže dosáhnout smíření, vlastního středu, rovnováhy. Vážíme kolikrát daleké cesty…za láskou.

A ona pořád nepřichází.

Nevíme, že nikdy nikam neodešla a že jsme jen ztratili vlivem bolestivých událostí klíče k té komnatě, kde je teď zamčená a vzdálená našemu dosahu.

Saháme si na dno, protože při hledání lásky bychom šli i do pekla. Až na světa kraj. Míváme pak na krajíčku, když ani na nejvyšší hoře, ani v nejdražším hotelu, ani na nejžádanější pařbě století…nesedí láska s námi u společného stolu.

Jdem dolů. A jdem tam sami.

I v tom největším davu jsme sami. A tak se hodně překřikujeme, abychom neměli ze své samoty strach.

Pamatujeme si z miminkovského věku, že samota zabíjí. Když tu není máma s tátou, naše životní světla, všechno potemní a naděje pohasne.

Jsme vyhaslí a vyčerpaní. Prý příliš malí páni…na to, aby nás někdo miloval.

Byli jsme jen malíčci. Úplní drobečci, kteří odpadli z té vesmírné skývy. Kývli bychom komukoliv, kdo nám přislíbí, že z nás udělá pěkný krajíc. Rozkrájeli bychom se pro vidinu toho, že se někomu rozzáří oči, když nás vidí.

Nás. Jen nás. Oči jenom pro nás.

Tak jak jsme po tom toužili dlouhé měsíce v přítmí dělohy. Ze tmy do světla. Do světa.

A tak tu jsme a stojíme fronty na Lásku.

A prý jí pořád není dost. Prý je to limitována edice pro hodné děti. A my údajně hodní nejsme.

Nejsme hodni Lásky, tak aspoň že máme svá šidítka.

Ošidili nás, děcka, stojíme ve špatné frontě!

Láska není na prodej. Lásku jen dej. Však ti neubude, když bude, co bude, nezůstaneš sám. Je s tebou sám Život a to je Zdroj, který tě naplní, když víš, že malí páni vyrostou a mohou být pány svých o-sudů, když mají odvahu stmelit své popukané sudy tím, že se vzdají soudů, které o nich kdysi dávno vynesli sudičky v podobě tatíčků, matiček ,babiček, dědů, strýčků i tet.

„Z tebe nic pořádného nebude!“…

Je zaklínadlo, které nás na celé roky zaklíní a uvězní ve vlastní mysli.

A tak je i dnes čas najít své kladivo na čarodějnice a černokněžníky, zlé sudičky, kteří lžou a zaklínají.

Možná jsme malí páni, ale rosteme. A dneska jsme už dost velcí na to vrátit úder. Udeřit hřebíček na hlavičku!

Uzdravit se, když pozdravíme své démony…

Ahoj, mami. Ahoj, tati!

Věřil jsem vám, že lásky je dost pro nás pro všechny, že si ji nemusíme zasloužit a sloužit falešným bohům, podléhat bojům a nenávisti.

Že přeci stačí, že tu jsem. A vy dokážete ochránit mou nádhernou životní jiskru, rozdmýcháte z ní svou péčí plamen a ten nás všechny bude hřát. Věřil jsem. Že tu jsem v bezpečí.

Postavám z toho popela. Najdu znovu své světlo. Rozsvítí se mi! Budu osvícený. Stanu se Lucernou, která září všem poutníkům a pocestným na cestu, protože pořád věřím, že to já…Já sám, mámo, jsem čistá Láska. Tak na mě neházej svou špínu. Měj dost odvahy vykydat svoje vlastní sračky.

Nebo si snad myslíš, že celé to velkolepé duc-hovno je pořád ještě o něčem jiném?

Ne, není a ty to dobře víš. Jen nemáš odvahu sebrat se z té fronty zbabělců a vrátit se domů!

Protože doma to všechno začíná i končí…

Tak ať to dneska zvládneme.

Tam, kde vládne Láska, se dobře žije.

Můžeme se změnit a už nemusíme měnit svoje těžce vydělané peníze za cetky a šidítka.

S láskou M.

Obrázek: internet