„Nepleť se do toho!“


Taky jste se už hodněkrát spletli?
Zapletli jste se s někým, kdo místo aby vám pomohl rozplést životní problémy, tak je ještě víc zamotal a vy se teď motáte v bludném kruhu? Trápí vás kožní neduhy a problémy s pletí? Pořád ne a ne uplést z hovna bič, i když zkoumáte to duc-hovno ze všech stran a hledáte to své „hygge“ a „ikigai“, kde se dá?!

Když člověk bloudí, většinou věří spoustě bludů. V hlavě mu to víří a bubnuje a on míří úplně jinam než by chtěl. O nějakém smíření nemůže být ani řeč.

Ze zamotaných klubíček svetr uplést jde, ale chybí tomu rytmus, lehkost a ladnost.

Moc to neladí. A ten nesoulad v hlavě má pak vliv úplně na všechno.

Mít to v hlavě srovnané je základ a má to svoje klady.

A taky svoje zápory. To, když před sebou samými zapíráme, že jsme, kdo jsme a snažíme se zuby nehty být někým jiným. Rovnáme tak části svých příběhů zásadně jen do těch nejzastrčenějších šuplíčků a doufáme, že je tam nikdo nenajde!

Ale to nejde. Protože být celistvým člověkem jde jedině tak, že před sebou nepopíráme, čím jsme prošli.

Pak není divu, že se nám pořád tak kazí zuby a lámou nehty. Tělo tím říká, že už nemůže zapírat, kdo skutečně jsme.

Proto se pak v životě motáme v kruzích kvůli své snaze vyhnout se těm šuplíčkům. A chodíme po kurzech a od čerta k ďáblu, hlavně abychom nemuseli být doma a sami se sebou, ve své vlastní hlavě.

Pleteme se do života druhým lidem, ačkoliv sami jsme zapletení v nejednom dramatu a všechno tím jenom zhoršujeme.

Čím víc nití z cizích příběhů přidáváme do té zamotané změti, tím hůř se nám daří nacházet v nich vlastní smysl. Máme mysl plnou útržků, ze kterých se nedá nic kloudně dát dohromady.

A tak býváme na hromádce, když se zas ráno „hromadnou“ kodrcáme do práce. Sníme sny o klubíčkách na kašmírové svetry. Jó móře!

Možná netřeba přidávat další útržky, ale postačí vzít na začátek do ruky tužku a chytit první nitku, která nám přijde pod ruku. A jít po ní, protože nás povede. Nepodvede nás jako někdo, komu jde jen o profit a kdo prodává duc-hovno zabalené ve zlatém celofánu, aby se předváděl v kašmírové šálce, i když je to jen mam a šálení, protože každý z nás má svou odvrácenou tvář.

Otázkou je, zda se k ní chceme vrátit. Přijmout ji jako nedílnou součást nás samých.

A začít psát a kreslit, hnětat z hlíny a mluvit se sebou. Naslouchat si.

Protože ruce jsou nástrojem utváření, pomáhají nám skrz rytmicky se opakující činnosti vnášet do duše soulad. Ladí náš mozek a naši mysl na pomalejší frekvenci. A v té se pak lépe rovnají ty rozházené myšlenky, které jak zběsilé myši strachu hlodají do toho našeho mozku díry. A my se pak rozpadáme.

Ale to dáme.

I z ďouratého sýra je dobré fondue!

Jen mít odvahu dávat věcem pravá jména.

A přestat utíkat od příběhů, které v nás zanechaly tu změť, zmar a z-matek.

Já vím, já vím…není snadné přijmout skutečnost, že to vždycky začíná i končí u těch našich otců a matek.

Když takový je už zákon našeho Vesmíru.

A my nebudeme ve smíru a nebudeme žít na téhle nádherné planetě zázraků v míru, dokud neupřeme svůj zrak do svého nitra…neuchopíme svou nit a nezačneme rozmotávat ty své zamotané hlavy.

Pondělí odděluje neděli, ale nás ani dnes nic nedělí od možnosti jít k sobě samým.

Tak do toho!

S láskou M.

Obrázek: internet