První školní úkol na UMPRUM…


Přijde mi opravdu symbolické, že jako zadání dostali zrovna lebku. Něco starého musí zemřít, aby nové dostalo prostor. I když je jasné, že z pohledu učitele a ne terapeuta, jde hlavně o to, kdo umí jak stínovat.

✏ Ta kresba mě dojímá i z toho důvodu, že pořád ještě mám schovanou úplně první Ellinčinu čmáranici z doby, kdy jí bylo sotva osm měsíců a už mi brala tužku z ruky. V průběhu let k ní přibylo spoustu dalších obrázků a i ty všechny jsou uložené ve velkém šuplíku, kde čekají na to až jednou nastane čas vzpomenout si na svoje začátky.

Je fascinující pozorovat, jak se z maličkého semínka talentu stává postupně sílící strom, který začíná plodit.

⭐ Každý z nás má na něco nadání. Je nám dáno něco, co je výhradně naší schopností a velmi záleží na tom, jak to uchopí rodiče. Zda k našemu nadání přidají svou podporu a tím ho ochrání v dobách, kdy ještě není tak silný a teprve se rozvíjí a nebo zda mají výhrady a cestu růstu nám zahradí tím, že našemu nadání nedají prostor a ani péči a talent se tím poškodí nebo dokonce úplně vytratí.

😥 Později si říkáme: „To je taková škoda, že neumím malovat, zpívat, tančit, vařit…!“.

Potkávám hodně pocestných, kteří v období „krize středního věku“, začínají dělat věci, které ostatním přijdou dětinské a nepochopitelné.

Je důležité vnímat, že je to přirozenou součástí života zraněných dětí, které zůstali uvězněné v naší mysli a které se díky zrání mozku mohou kolem čtyřicátých narozenin dostat ke slovu právě proto, že se vynořují hluboce zasunuté prožitky a šuplíčky se otevírají. A v nich bývají koloběžky, jezdecké přilby, autodráhy, vláčky, tužky, vodovky…které jsme kdysi milovali a museli opustit z důvodu, že je přeci nutné vyrůst a dospět.

„Tohle tě živit nebude! Dělej už konečně něco pořádného!“, snáší se na naši dětskou hlavu lavina slov, která to malé dítě nakonec zavalí a pohřbí zaživa. Někdo se ještě kousek vydrásá, ale zranění jsou příliš velká a dlouho se hojí. Jiný to prostě vzdá.

A i přesto jsme dospívali i dospěli.

Kolikrát na úplně jiná místa než bychom si kdy vůbec bývali byli schopni představit.

Jen jsme šli a naplňovali představy ostatních o tom, kým bychom měli být, abychom byli hodni Lásky a pozornosti.

Naši rodiče nedávali pozor na to, čím jsme obdařeni, protože jim záleželo nejvíc na tom, aby se nám jednou dařilo hlavně podle jejich představ. A tak tyhle představy pořád stály a stojí před námi jako vysoká zeď a my nevíme, jestli ji můžeme vůbec přelézt nebo dokonce zbourat.

Bojíme se uvěřit, že život by mohl být plný dětské radosti. Bojujeme se životem, protože místo, abychom se vezli s proudem, pádlujeme proti němu na místa, která nám přisoudili druzí.

A tak se s tímhle osudem pereme, jak se dá. Jsme z toho orvaní a zdrchaní. Nikde nenacházíme klid.

I když si kolem čtyřicítky dovolíme cítit své vnitřní dítě a konečně s ním navázat spojení a spojíme to, co bylo přetržené, pro ostatní býváme směšní. Protože i oni mají své představy o tom, kým bychom měli být…

Tak málo víme jeden o druhém, že pak nedává žádnou logiku, když se v tom středním věku toužíme vrátit k vlastnímu středu. Vytřídit zrno od plev a zaset semínko, o které my sami budeme pečovat, aby nám bylo dobře.

Jsme totiž naučení žít v představách místo ve skutečné skutečnosti. Nenasloucháme si.

Neumíme se dívat na to, co je, ale díváme se optikou toho, co by být mohlo.

A tohle jsou kořeny zla v našich životech, které rok od roku sílily až se z nich stala pevná víra a neměnné názory, které nám brání vidět věci takové, jaké skutečně jsou.

Tak možná právě procházíme krizí. Vlečeme
svůj kříž a ostatní se nám smějí.

Pojďme dál a pořádně se rozhlédněme kolem…tam kousek opodál sedí malá holka a nebo kluk a v natažené dlani drží něco lesklého.🔑 Je to klíč.

Klíč k sobě. Mějme odvahu odemknout s ním svoje srdce. Najdeme tam jen pravdu o našem příběhu a ta nás osvobodí.

Už nebude třeba utíkat, ale bude čas jít tou cestou, kterou jsme jít měli, protože nám kdysi dávno byla dána jako dar Života…A není naší vinou, že ten dar nechápaví rodiče nepokládali za poklad…A kladli nám na srdce úplně něco jiného než měli v souladu s tím, co bylo skutečné. Měli ty své představy o nás a tak z nich místo mostu postavili zeď…

A teď se zlobí, když tu zeď bouráme, protože už v tom zatuchlém vz-duchu nemůžeme dýchat. A místo zdí chceme stavět mosty do míst, kde nám bude líp.

Celou tu dobu křičíme: „Proboha, tati, tohle nejsem já! Copak to nevidíš?!“, ale kdo je slepý k pravdě, bývá i hluchý.

Není divu…I jemu chybí klíč otevírající lidská srdce zázrakům obyčejného bytí.

Ale ten klíč nemáme my.
Drží ho v rukou jen onen člověk sám.

A to on sám potřebuje hledat uvnitř, namísto venku.
To bývá děsivé, protože pod tou lavinou je tolik děsu, který je tam celé ty roky pohřbený.

💀 Tak ať nám tahle lebka připomene, že dokud dýcháme vzduch, pořád je v nás ještě duše a ta ví, ta zná pravdu.

Mějme i dnes odvahu jí naslouchat. Řekne nám všechno tak, jak je. Stačí natáhnout ruku, vzít si ten klíč a poslouchat vyprávění těch malých dětí v nás… 📢

S láskou M.