Léto se pomalu loučí…


Přemýšlela jsem, zda mám psát článek k té bulvárně pojaté zprávě o jednom domácím porodu, která má s objektivní žurnalistikou pramálo společného. Něco tak zaujatého jsem totiž už dlouho nečetla.

Říkala jsem si, že jsem přeci zvyklá psát články o rozličných ožehavých tématech, nebylo by to ani poprvé a ani naposledy, ale tentokrát je to něčím jiné.

Pročítala jsem diskuse a zcela hmatatelně se mě zmocnil pocit naprostého zoufalství nad tím, kolik nenávisti, odporu a odsouzení v nich je, nehledě na fakt, že těch skutečně objektivních informací bylo v té zprávě jako šafránu. Za to emotivně podbarvených a sugestivních výrazů v ní bylo dost.

A to stačí k tomu, aby v lidech vzplály mnohdy netušené vášně, které už tolikrát v dějinách vedly k pogromům.
Síla slova je mocná a naši prarodiče byli očitými svědky toho, co umně zacílená slova dokážou, když se jich zmocní propaganda a ideologie.

Uvažuji nad tím, koho z těch diskutujících na internetu vlastně volba domácího porodu přímo ohrožuje, že vyvolává tak silnou odezvu.

Před mým vnitřním zrakem defilují stovky rodinných příběhů, ve kterých rodiče neustále vědomě či nevědomě dělají rozhodnutí, která přímo či nepřímo ovlivňují životy jejich nenarozených miminek, batolat, předškoláků, školáků, puberťáků, dospělých…

Svým způsobem celý život zůstáváme dětmi svých rodičů a jsme spolu v neustálé těsně provázané interakci, kde akce vyvolává reakci. I když je nám padesát, stále můžeme velmi silně prožívat to, že se naši rodiče rozvedou.

Sama sebe se ptám, komu vlastně takové články prospívají?

A proč v naší malé zemičce uprostřed Evropy tolik záleží na tom, aby byly domácí porody démonizovány, očerňovány a kriminalizovány způsobem nad kterým zůstává zdravý rozum stát!

Protože když to vezmu kolem a kolem je to ve své podstatě jen jedna z mnoha voleb, které rodiče v průběhu života dítěte udělají. Not a big deal, chtělo by se říci.

Jenomže porod je, byl a vždycky bude „big deal“ – velká věc. Naprosto zásadní.

Protože na tom, JAK se narodíme a JAK rodíme, skutečně záleží.

Záleží na tom tak moc, že bychom měli mít vůli sednout si společně ke kulatému stolu a začít spolu mluvit. Přestat si plést dojmy s pojmy a konečně začít brát vážně ta tvrdá data, která ohledně porodů máme k dispozici.

A tahle data mluví jasnou řečí – pro nízkorizikové rodičky je asistovaný porod v domácím prostředí bezpečný.

My jsme ale v naší zemi svědky toho, že jisté skupině žen je odpírána profesionální péče na základě jejich preferencí a navíc jako bonus k tomu je vystudovaným zdravotním profesionálům omezována kompetence ve výkonu jejich povolání, protože někdo nahoře se domnívá, že porody doma jsou do nebe volající nezodpovědnost a hazard se zdravím rodičky a dítěte.

Nepoužívá k tomu, ale vědecky podložená data, nýbrž obyčejnou práci se strachem ze smrti, který má každý v nás v sobě hluboce zakořeněný. Jak se říká: Hraje nám na city.

A tento strach v nás spouští reakci Bojuj! nebo Uteč! Jakmile se spustí, pak je naprosto nemožná jakákoliv rozumná diskuse – zůstávají jen vyhrocené emoce a boj.

A my jsme ve válce.

O vlastní přirozenost. O možnost rozhodovat o svém vlastní životě, zdraví i blahobytu.

A i když od revoluce uplynulo již spoustu vody, my se stále plácáme v hlubinách totalitního myšlení, které má k tomu kritickému míle daleko. Jsme navyklí naslouchat autoritám a co říkají v televizi a nebo píšou v novinách a na internetu bereme za slovo boží, které je nezpochybnitelné.

Bojíme se udělat své vlastní chyby a tak zodpovědnost za své životy rádi předáváme do rukou cizím lidem.

Víme toho příliš málo na to, abychom si mohli být vědomi důsledků svých činů a mohli tak udělat opravdu informované rozhodnutí a také za ně přijmout plnou zodpovědnost. Chybí nám vědomosti ohledně fungování našeho těla i naší mysli. Svým způsobem zůstáváme poměrně snadno programovatelnými bytostmi, protože myslet se ve škole neučíme – učíme se do zblbnutí opakovat! Nemůžeme se divit, že když na to přijde, děláme v životě jen „blbá“ rozhodnutí.

Je naivní domnívat se, že rodiče, kteří volí tradiční porod v domácím prostředí, si nejsou vědomi rizik, která se s ním pojí. Bývají to lidé, kteří v sobě musí najít dostatek odvahy k tomu, aby zvážili všechna pro a proti a unesli tíhu, která se k tomuto rozhodnutí váže. Kolikrát mají širší vědomosti o porodu než student medicíny.

Faktem ale zůstává, že i oni mají plný nárok na to využít služeb záchranného padáku v podobě záchranky, hasičů nebo policie, kteří jsou tu z toho důvodu, že my lidé zkrátka děláme chyby a často máme chybný úsudek, přeceníme své síly, jednáme bez rozmyslu a nebo pod vlivem emocí.

Zkušený profesionál musí počítat s tím, že v emočně vypjatých situacích se lidé chovají pudově, vyhroceně, mnohdy agresivně, protože jejich chování už neřídí neokortex, ale plazí mozek, který zná právě jenom ono Bojuj!Uteč!Zmrzni! Nemělo by ho tedy takové chování překvapit a zaskočit, neměl by si ho brát osobně, ale měl by využít svůj odborný výcvik k tomu, aby člověku dopomohl nejdříve ke zklidnění rozjitřených emocí, protože ví, že pouze potom bude možná domluva i spolupráce.

Jenomže porody jsou minové pole. Nepřistupujeme k nim racionálně, ale právě v nastavení bojovat.

A boj k rození dětí nepatří.

Tam patří podpora, laskavá a trpělivá péče mající pochopení k utrpení, kterým si některé maminky mohou během porodu procházet a hlavně obrovská dávka empatie.

A od té doby, kdy se porodů zmocnily ideologie a z domácího prostředí se přesunuly do nemocnic, se empatie vytratila jak pára nad hrncem, neboť ze zkušených ruk porodních babiček je vytrhly ruce lékařů, kteří nejsou školení v umění doprovázet ženy údolím vlastního lůna, ale k řešení komplikací. A to jsou dva naprosto rozdílné světy, které se teď střetly v boji o moc nad našimi porody…

Není od věci tedy kriticky popřemýšlet nad tím, kdo tady bojuje o to, aby mohl dál mít monopol nad lidským zrozením a neváhá u toho využívat i velmi silné psychologické zbraně v podobě propagandy v novinách – nic na lidi nepůsobí tak, jako když se mohou spiknout proti společnému viníku!

Nedovolme novodobým soudruhům, aby nám skrz média diktovali, co si máme myslet!

Protože když se dva perou, třetí se směje.

A pamatujme na to, že ruka, která hýbe kolébkou, vládne světu. Kéž máme odvahu vrátit kolébky do rukou těm, kterým náleží.

Tak se držte!
Držte se navZÁJEM, protože to budeme sakra potřebovat.

Nebude to dlouho trvat a možná už ani ty domácí jahody a ostružiny nebudou.

Bývali jsme na téhle planetě domo-rodci, rodívali jsme se doma a doma jsme žili i umírali.

A teď tu jsme jen vykořeněnými cizinci, kteří se ošklíbají nad tradicemi svých předků, zavření ve svých malých kobkách, připoutaní k programům v televizi, které nám ukazují směr a dávají svou vlastní vizi…

Pod taktovkou pokroku kráčíme, aniž bychom věděli, kam že to vlastně jdeme!

A tak se ptám, jestli je tohle ten svět, ve kterém chceme žít.
Rodit se v ne-moc-nicích i v nich umírat.

Nemít žádnou moc. Být tak ne-mocní, že je snadné opít nás rohlíkem a příslibem a vizí lepších zítřků…které nikdy nepřijdou.

Můžeme to zvládnout, když zase budeme vládnout sobě samým, kriticky myslet a vezmeme si zpátky moc, která nám lidem náleží.

Na téhle planetě jsme doma my, ne programy, ne ideologie.

Tak ať nám slova pomohou chápat a stanou se nástrojem léčení, ne propagandy.

S láskou M.