🥀 Za trnovým keřem je pro mě všechno pořád ještě tak nějak nové.


Zvykám si na to, že příroda umí být opravdu štědrá, ale že umí taky uštědřit pořádnou porci zoufalství, když běsní a řádí. Možná si neuvědomujeme, že v té naší zemičce maličké jako náprstek máme vlastně ohromné štěstí, protože příroda tu bývá mírná a celkem klidná. Neběsní a neřádí tu tolik jako jinde, dost možná i proto, že my Češi jsme nátury v podstatě mírumilovné a značně přizpůsobivé a tak tu příroda nemusí věci dávat tolik do pořádku a uklízet tornády, zemětřeseními nebo velkou vodou. I když i ta už několikrát přišla a jako vztyčený ukazováček nám ukázala, že je čas trochu se zamyslet nad tím, jak to tu vedeme a jak se nám všem pak díky tomu vede.

Kolikrát nejsme dobrými hospodáři a tak se nám pak daří všelijak. Jako kdybychom si přestali vážit těch darů, co jich tu jen je a měli pocit, že jich je snad málo.

Hojnost přírody nás už nehojí na těle a ani na duši, protože se z nás stali chamtiví zloduši, kteří tak nějak bezduše bloumají krajinou a ukrajují z ní kousek po kousku s vidinou, že čím více, tím lépe. A kouzlo se mění na zlo a to roste a sílí každý další den, kdy zapomínáme na to, jak moc je náš vlastní rod sepjatý s přírodou.

Jsme jatí po úspěchu a tak spěcháme, aby nám neutekl. Co ovšem mezitím vším spěchem utíká, je život sám. A ten už nedohoní nikdo z nás.

Už nám nestačí jen se živit, chceme si to tu mrtě užívat.

A tak užíváme hlavně hodně antidepresiv, prášků na bolení hlavy, pálení žáhy, projímadel a doplňků stravy.

Jen naplnění jaksi pořád nejsme.

Zapomínáme na moudro našich předků, abychom spěchali pomalu.

Jenže my nechceme mít věcí po málu, chceme jich hodně a ještě víc! A na to přeci musíme být úspěšní. Tak honem rychle než nám ten úspěch vyfoukne bába od vedle.

A růže šípková zatím dál roste ke slávě Stvořitele všech světů a říká jednu prostou větu: „I když schováš a spálíš všechny kolovrátky, stejně se k tobě kletba vrátí zpátky.“.

Prošla jsem tedy vrátky v naší zahradě a vrátila se domů s košíkem šípků.

Jako šipka ukazují směr.

A míří přesně. Do srdce.

Není to jen jejich mocnou silou antioxidantů a vitamínů. Je to i tajemstvím, které pečlivě střeží za svými trny.

Připomínkou toho, že rodová prokletí jsou skutečná a mají velkou moc měnit naše životy k nepoznání, když se jim odmítáme postavit čelem.

Právě jako král v pohádce o Šípkové Růžence.

A tak nám podzim jako každý rok přináší poselství, abychom vyrazili ven a tím zároveň dovnitř sebe. Abychom se méně hádali a víc četli pohádky. A pili šípkový čaj, protože je v něm tolik dobra pro naše tělo i duši.

A kouzla přírody nám lidem prostě přísluší. Je věčná škoda nechat se o ně okrádat kvůli iluzi úspěchu.

Snít sny, které dost možná ani nejsou naše.

I na podzim se spáč musí probudit. A probudit se z probuzení. A pak jít a dělat to, co je třeba, aby zas ta příroda tam venku byla odrazem naší nátury.

Teď smutně ukazuje to, kým jsme se stali. Sobci a chamtivými lakomci, kteří nikdy nemají dost. A nemají už ani z ničeho radost.

Copak vážně nevíme, že radost pramení z pocitu sounáležitosti? Že víme, kdo jsme a kam a ke komu náležíme, odkud pocházíme a kam že to jdeme?

Kráčíme pod taktovkou pokroku ve zběsilém tempu…jen ještě nechceme uvěřit, že je to slepá ulička, protože neóny nás oslepují a vábí do země úspěchu zaslíbené.

Jen se ptám, kolik z těch slibů bylo skutečných?

A kdy se nám přestala líbit naše vlastní země? Která je pořád ještě ze mě, z tebe a z tebe taky!

A jací jsme my, taková bude i ona…

Možná nepotřebujeme velké křiklouny a valná shromáždění. Možná postačí, když na sebe přestaneme křičet u sebe doma, v práci, ve škole. A dojde nám, že nic než tu rodnou hroudu nemáme. A že ať toho nahromadíme za život sebe víc, do hrobu si to nikdo z nás nevezme.

Tak nás veď, šípku.
Ukaž nám to skutečné kouzlo, mající moc zlomit i velké zlo.

Protože já věřím. Ne slibům, ale tomu, co je skutečně skutečné skrz skutky a konání.

S láskou M. 💞