„Ty seš celá Hermanka!“, říkával mi táta.


Jindy to bylo zase: „No jo, naše Andula!“. Dlužno podotknout, že vždycky to ale bylo v negativním kontextu, ve kterém být jako Hermanka nebo Andula bylo prostě špatně, protože moje dvě babičky byly prý příšerné ženské…

Já jsem byla špatně už od narození. Nebyla jsem totiž ten vysněný klučík.

Život má zvláštní smysl pro ironii a tak mi do rodného listu omylem napsali Michal Martinek. Tatínek mě pak šel do porodnice reklamovat a bodře se ptal, kde má toho svýho kluka! Primář porodnice mu nalil štamprli a ujistil ho, že se mu opravdu narodila holka.

Celé dětství jsem měla podivně vtíravý pocit, že jsem snad adoptovaná. Tuhle příhodu jsem si dala se svými pocity do souvislosti až mnohem později, když se jako vtipná historka vyprávěla na nějaké grilovačce. Zaklaply do ní i vzpomínky na to, proč mě máma notoricky stříhala na kluka a nebo se mě ptala jestli mi nenarostl pinďour.

🤷‍♀️ Pinďoura jsem si dorůst nemohla, ale mohla jsem se chovat jako ten nejdrsnější týpek pod sluncem. A tak jsem to dělala, protože jsem věřila, že pak už mě máma bude mít ráda. Pak budu správně. Nic z toho nebylo vědomé rozhodnutí, ale jen síla nevědomých spodních proudů, které pokud nejsou zvědomovány, mají nad našimi životy obrovskou moc.

Kdyby tenkrát bylo stejně silné hnutí LGBTQR jako je dnes, určitě bych v pubertě podstoupila změnu pohlaví a stala bych se tím klukem, kterým mě rodiče chtěli mít s tou touhou být konečně správně!

Místo toho jsem v pubertě jen dělala hodně průserů, kouřila trávu a mluvila co nejvíc sprostě.

Drsňačka, která nenáviděla svoje velká prsa, protože máma se jim vždycky pošklebovala a tátu znervózňovaly, protože budily moc pozornosti cizích lidí. „Co se tu tak nakrucuješ?!“, říkával. Tak jsem se naučila hrbit a prsa schovávat. Moc se jim to nelíbilo a tak rostly víc a víc. Trčely do světa jako obří nárazník a křičely o tom, že jsem přece holka! Dotáhly to na úžasných 75G a hodně dlouho jsem s těmi chlapeckými boky vypadala jako karikatura postavičky z Manga porna.

Když jsem jako mladá žena v rámci hledání vlastní identity konvertovala v Budapešti k judaismu, vybrala jsem si jméno Miriam Michal.

Náhody neexistují. A naše tělo si pamatuje i to, co je ukryté hluboko v naší mysli. A tak mi ten Michal zůstal. Dlouho jsem měla koule větší než kdejaký chlap. Michal se uměl poprat se životem, protože to drsný týpci dělají.

Navenek jsem vypadala jako nádherná prsatice Miriam, ale uvnitř jsem byla rozervaná na kusy, protože člověk nemůže být něčím, čím ve skutečnosti není.

Celé roky jsem hledala ty rozházené a rozervané kusy svojí duše a snažila se vzpomenout si, kdo doopravdy jsem. Skládala jsem k sobě zdánlivě nesouvisející střípky příběhů a učila jsem se neutíkat od té bolesti, kterou mi způsobovalo to, že pro vlastní rodiče jsem nikdy nebyla dost dobrá, ať jsem se udělala cokoliv.

Tenhle podzim se nevydávám pod zem ke kostem mých předků, protože tyhle knížky jsou poslední kostičkou do mé mozaiky. Napsala je ta příšerná Hermanka, které jsem se celý život tak bála. Víc se mi jich na netu objednat nepodařilo. Nemají žádnou tržní cenu, jedna dokonce stála jen 9 korun. Ale pro mě mají nedozírnou hodnotu. Jsou tím, co mi chybělo k tomu, abych mohla být smířená s bábi Inou, na kterou mám jen pár matných vzpomínek.

Popíjím čaj ovoněný růží a nad horizontem vychází Slunce.

Mé spodní proudy jen tichoulince bublají. Už neběsní a nezmítají mě. Z-matek skončil. Z chaosu povstal řád a já jsem v pořádku. Tahle cesta po stopách mých předků je u konce. Teď už jsem správně…

Píšu tyhle řádky a už se konečně nebojím jen být. Sama sebou. Sama se sebou.

Nemůžeme se vymanit příběhům zapsaným v naší DNA. Vždycky bude naše tkáň utkána z rodových příběhů a my budeme částečně jako ti, kteří nás zplodili. Jsme plody svých rodných stromů a čím prohnilejší mají kořeny, tím méně mohou dávat zdravé plody.

Ale můžeme se uzdravit…Když budeme mít odvahu hrabat se v kostech našich předků, kde leží odpovědi na všechny naše palčivé otázky.

Vím, jak děsiví jsou ti kostlivci schovaní ve skříni. Vím, jak těžké je přiznat si, jak moc ovlivňují naše chování, které kolikrát nedává vůbec žádnou logiku…Ale ten klíč je ukrytý v příbězích. Ve slovech a slovo = logos. Ve vyprávění, které umí napravit i velké křivdy tím, že ze skrytého učiní zjevné.

A ty „náhodné“ jevy v našich životech začnou dávat logiku i smysl.

Otevřít svou mysl…to pořád ještě můžeme.

Najdeme tam vše, co potřebujeme.

🍾Pátky jsou jako dělané na to vydat se zpátky.
I proto tolik chodíme pochlastávat špiritus do hospod a barů, věříme, že nám pomůže překonat zábrany, které nám brání v tom, být těmi, kterými skutečně jsme, když masky odpadnou. Jenomže to s tím chlastem moc neumíme a tak nás většinou místo do pohádky se šťastným koncem nasměruje jen k hádkám a rozpeřím.

Tak bacha na to…třeba už je čas dát si protentokrát čaj…

S láskou M.