„Další den v ráji.“


vtírá se ti na mysl hláška z filmu Nevědomí, když v pološeru hledáš na nočním stolku mobil. Za okny pomalu svítá, ale ty se cítíš jako bys měla permanentně zataženo. Nějaké osvícení je v nedohlednu. A ty jsi ráda, že vůbec dohlédneš na konec dnešního dne.

Už se vidíš, jak poskládáš svoje polámaná křídla do snesitelné polohy, přidáš trochu kamufláže a popereš se s tím vším, co je nevyhnutelné, i když na zemi pak zůstanou jen další brky. A tak je večer posbíráš a u večerního čtení pohádky myslíš na to, že aspoň tvoje děti budou mít křídla zdravá a krásná. Udeláš pro to hodně.

Police s knížkama osobního rozvoje se tíhou argumentů, jak být lepší člověk, jen prohýbá a spiklenecky na tebe mrká. Taky dneska na sobě musíš máknout!

„Podívej, jak jsi vypelichaná a zraněná, to nechceš! Chceš přece být Instagramová máma, co každý ráno přepečlivě odváží deset gramů životní dokonalosti, aby ji s tebou sdílela?“, hlaholí knížka Tajemství a slibuje světlo na konci tunelu jen když na sobě budeš denně dřít, vyvíjet se, růst.

A tak dřeš. Říkají, že kdo maže, ten jede, ale ty jsi suchá jak cesta. Vyprahlá a udřená. Odřená životem k nepoznání. Nezvlhčená poševní sliznice je jen jedním z projevů tvojí vnitřní vyprahlosti, ale to na lahvičce gelu nenajdeš.

Chceš překročit ten práh utrpení, ale netušíš, jestli to vůbec někam povede, když se cítíš takhle. Rozum bere do hrsti další návod na život, ale ty bys potřebovala, aby tě ty ruce namasírovaly, obejmuly, dovolily ti být křehká.

A rozpadnout se. Chvíli ležet a pomalu ani nedýchat. Už se nesnažit být nejlepší verzí sebe samé, která konečně bude hodna lásky. Nebýt aspoň na mžik oka ta hodná holka.
Ale být opravdu ta nádherná labuť s polámanýma křídlama, která dneska do žádných závratných výšin životního úspěchu nedoletí. Aspoň chviličku nespěchat, abys dohonila vidinu vnitřní bohyně, která se na tebe směje z regálů v trafice.

A tak cítíš, že tě trochu škrábe v krku. Možná máš i zvýšenou teplotu, ale nemůžeš si přece dovolit být nemocná a tak to spraví jeden brufen. Musíš jít přeci dál.

Ale kam dál a dál od čeho?!

Co se asi tak stane, když dneska zustaneš v posteli a dovolíš si cítit, že i když nemáš žádnou moc, ale jen nemoc, že to jsi pořád ty?

Holka, co jí život polámal křídla a ona je zlomená. Nemocná. Unavená.

A právě teď potřebuje hrnek kakaa a teplou peřinu, pod kterou se může schovat a léčit se.

Můžeš si to dovolit.
Ten, kdo ti to zakázal tím svým kázáním, je ten, kdo ti nikdy to kakao neudělal.

A i kdybys měla křídla z alabastru, kazatelům to nikdy stačit nebude.

Ale víš, tvým dětem nevadilo, že jsi polámaná a vypelichaná, když jsi jim večer co večer četla pohádky. Vzpomínáš, jak tě pohladily po těch bolácích a řekly ti, že jsi krásná? Viděly tvoje skutečné já. Žádných deset gramů dokonalý mámy, ale pořádného půl kila životních sraček. Nechtěly tě dokonalou, chtěly tebe. Abys četla pohádky a pekla buchty, pletla copy a mluvila tím legračním hlasem, když si hrajete na dinosaury.

Chceš pořád ještě jít dál…
Dál od toho, kdo skutečně jsi…

Protože potom přeci dojdeš na ten vrchol, kde čeká zázračné uzdravení!

Ale měla bys vědět, že ti, kvůli kterým ses tam tak drásala, tam s tebou stejně nebudou.

Budou se dívat z údolí a říkat, že máš nemožný vlasy a nějak jsi přibrala.

A tobě dojde, že zatímco ses tam drásala kvůli lidem, kteří tě nikdy nemilovali, poztrácela jsi cestou většinu těch, kteří tě skutečně milovali takovou, jaká doopravdy jsi…

A tak je tu další pondělí, které nás všechny rozdělí na ty naše pozice a značky v téhle vesmírné hře.

Říkám si, že dneska se nebudu snažit vyletět na svých docela slabých křídlech na žádný z těch báječných vrcholů. Nedotáhnu „to“ = sebe nikam…zůstanu v posteli.

A co uděláš ty, je jen a jen na tobě!
Tak se opatruj. I kdyby to znamenalo, že halt dneska klesneš o patro níž, nikdy nevíš, co tam najdeš.

S láskou M. 💞

Autora kresby už se mi nepodařilo dohledat.