Bývala jsem slepá…k zázrakům přírody


Konec konců vychovávali mě v paneláku jako brojlerového člověka, který měl podat precizní výkon, vydat ze sebe to nejlepší, vyždímat a vypotit ze sebe i poslední zbytečky sil, aby jednou mohl mít na trhu práce dobrou cenu a byl dobře obchodovatelnou komoditou, lidským zdrojem, který roztočí kola globální ekonomiky raketovou rychlostí a dostane člověka i na Měsíc!

Bývala jsem ale zároveň i dítě, které se vzpouzelo tomu být brojlerem chovaným pro trh práce.
Dítětem, které nechápalo, co to znamená, když táta říká: „Budu tě mít rád až budeš mít maturitu! Zatím seš jen bílej cikán, co se jen fláká a nic pořádně nedokázal!“.
A já naslouchala tomu kázání a chtěla jsem toho dokázat tolik!!! I když já sama za sebe tátu milovala i jako dělníka v panelárně a nekladla jsem mu pro svou lásku žádných podmínek.

Válečné generace ale vyrůstaly na operantním podmiňování a tak „mít“ znamenalo víc než „být“ a proto láska najednou přicházela vždycky s podmínkou.

Jenže jsem tušila , že za tím vším musí být ještě něco víc, když se u toho dokazování cítím tak příšerně. I když jsem vyhrála Puškinův památník a byla jsem přece dobrá, tak jsem ale pořád nebyla dobrá dost…byla tu další podmínka, kterou bylo nutné splnit.

Jedničky z matiky! A pak…pak se, děvče, uvidí, kam až TO dotáhneš.

Co ale proboha bylo ono bájné TO?!

Větší auto, samozřejmě.
Samozřejmě lepší bydlení.
Drahé šaty.
Luxusní večeře a šampíčko.

To chceš! To musíš mít!

„Musíš se snažit víc!“, říkali mi.

Ale já nemohla. Nedokázala jsem se ani nadechnout natož abych táhla všechny ty podmínky na svých dětských ramenou.

A pak jsem začala chodit za školu…

Jezdila jsem tramvají až na Pražský hrad a procházela jsem se starými uličkami. Nebo jsem si chodila sednout dolů k Rokytce. Do lesa.

A příroda ke mně začala promlouvat. Vyprávěla mi o lidech, kteří nebyli chováni v paneláku jako brojleři, ale byli svobodní…

Nevěřila jsem. To nemůže být, vždyť každý koho znám, chce ten nový, lepší, nablýskaný život. Kdopak by tomu odolal?

Byla jsem zajatcem podmínek, protože jsem tak moc toužila po lásce.

Bývala bych udělala cokoliv pro ždibeček lásky a uznání.
Dobyla bych Vesmír!

Jen ve smíru jsem nebyla a o míru nemohla být ani řeč.

Ale to já nevěděla, protože jsem byla vězněm své vlastní mysli, která byla zakletá spoustou slov a ten zámek se otevíral jenom zevnitř a já neměla klíč!

Klíč k poznání.
Klíč k pochopení, že nemusím být brojlerem, ale že můžu být i člověkem…

Ne spotřebitelem, ale člověkem, který poznal, co skutečně potřebuje a vzdal se iluze toužení po věcech z reklam, které klamou a vábí, aby udržely brojlery u pásů továren, které chrlí zboží, které s pánem Bohem nemá společného vůbec nic.

Nepotřebujeme ho.

Ale koupíme si ho, protože věříme podmínkám, které diktuje vnější svět stvořený z čiré lačnosti a touhy po tom vládnout všemu a všem.

Já už nechci nikoho a ani nic ovládat.

Dívám se kolem sebe s nehynoucím úžasem a vidím, jak si příroda vládne sama s pomocí boží.

Když jsem se vzdala té iluze, že mám všechno pod kontrolou…na našem pozemku v tom báječném satelitu na kraji Lanškrouna se objevil slepýš…

Bylo to jako kdyby na tom kousilínku půdy obživlo staré neměcké jméno toho místa „LandesKrone“ = „Zemská koruna“.

A tahle koruna patří Stvořiteli, který člověku dal tuhle Zemi do opatrování.

Jsme jen správci.

Kéž bychom se tedy naučili spravovat to, co jsme svou nadutou pýchou a slepou nadutostí, zpustošili.

Naše zahrada je pro mě důkazem toho, že i velké kazy se dají spravit, když to děláš s láskou.

Pak zase zazáří Koruna nejvyššího s netušenou nádherou…a všechno se promění.

A slepý uvidí…

S láskou
M.