Čas křídel přichází


Jako každý rok jsme i letos o Štědrém večeru pouštěli „lodičky“ ze skořápek.
„Mommy! Ta tvoje se nějak vzdaluje a je tam úplně sama. To snad ne!“, řekl synek a tázavě se na mě podíval.

„Víš, Zaky, na tom přeci není nic špatného. Někdy prostě chvíli potřebujeme být sami, vzdálit se, abychom se pak zase mohli sblížit.“, odpověděla jsem mu.

Zřejmě mu to takhle stačilo, protože odskotačil ke stolu a já už mu nestihla říct ten zbytek.
Povyprávět mu o tom, co všechno se pro mě tenhle rok změnilo, kolik se toho uzavřelo a jak se díky tomu cítím.

Tyhle letošní lodičky jako kdyby tak upřímně a bez příkras symbolizovaly to, jak se ke mně v létě dostaly zprávy o tom, že mě rodiče vydědili.

Moje cesta ke kořenům nutně neznamenala happy-end, ve kterém by se tak hluboce nemocná rodina, jako byla a je ta, ve které jsem vyrostla, uzdravila. Vlastně jsem v to ani nedoufala, protože vím, jak velkou odvahu člověk musí mít, aby se dokázal dívat pravdě do očí a přijal zodpovědnost za svoje prohřešky, změnil to, co změnit lze a smířil se s tím, co změnit nemůže.

A tak jsou tohle první Vánoce, kdy nedělám nikde a nikomu veselého šášulu, který roztleskává laskavou atmosféru tam, kde láska chybí, což vždycky znamená, že budeme dělat osudové chyby a díry do sudů svých těl i duší, když tak příkře soudíme o-sudy těch, které jsme přivedli na svět, aniž bychom jim dokázali být laskavými průvodci.

Dovolila jsem si být tou opuštěnou lodičkou, která se tak dlouho zmítala na rozbouřeném moři života a věřila tomu, že jen někdo opravdu zkušený, silný a dospělý může stát u jejího kormidla zatímco ona se v podpalubí snažila neproblít další den, protože byla slabá, nemocná a nemohoucí.

Dovolila jsem si smířit se s tím vším, co změnit nedokážu. Ne proto, že bych na to neměla sílu, ale proto že už nikomu nechci dělat kázání o jeho kazech a čekat, že to ho přivede na cestu změny a přiměje ho to změnit směr.

Dovolila jsem si vysápat se sama na palubu, dovléct se ke kormidlu a vzít svůj život do vlastních rukou.

Samozřejmě se spoustě lidí můj nový směr nelíbí. Ani způsob, kterým teď svou bárku kormidluji. Dokonce ani místo, kde hodlám zakotvit.

Ale přestala jsem své volby obhajovat.
Teď už umím poslat lidi do háje.

A jen si říkám, jestli tam půjdou.

Protože já šla.

A v tom háji, v tom prastarém Amazonském pralese jsem našla strom, pod kterým byl ten nejkrásnější dárek. Nenesl se mi lehce, ani nešel tak snadno rozbalit, ale přijala jsem ho se vším všudy.

Byla jsem v něm totiž já. Já sama.

A tak teď stojím u svého kormidla a chystám se svinout plachty, zakotvit a chvíli odpočívat bez výčitek na tom mém malém rajském ostrůvku.

Mám za sebou tolik bouří, že by dokázaly zbořit a potopit nejednu kocábku.

Ta moje pořád drží.

I když se teď zdánlivě vzdaluje těm ostatním, neznamená to, že je opouští.

Jen se chvíli houpá na vlnách a já už si nepřijdu ztracená. Konečně znám svou cenu…

A taky vím, jaké poklady ležely celou tu dobu v zatuchlém podpalubí, které bylo plné harampádí mající moc táhnout loďku ke dnu.

Pro mě vánoční úklid není o nažehlených krajkových dečkách a vypiglované podlaze.
Je o klidu v duši. A to znamená, že si člověk potřebuje uklidit hlavně sám v sobě, ve své vlastní hlavě…

Mám uklizeno.

Je čas odpočívat od velkých činů a úžasných dobrodružství. Čas užívat si a žít to nejvšednější dobro, ve kterém vždycky budou zrnka zla. Dávat si pozor, aby zlo nepřevážilo dobro na vahách života, když tak uvažujeme a zvažujeme, má dáti, dal.

Tohle byla cesta ke kořenům.

A teď jsou na řadě křídla…

Ještě nevím, kam poletím. A zda vůbec.

Jen vím, že už mohu, že smím.

Uzavřít rok 2019 s vědomím, že Láska je, jako všechno ostatní, volbou…

A tak si ji volím i do dalších let.

A v hloubi duše vím, že jestli poletím, pak to bude vyhlídkový let, při kterém si dobře pohlídám, aby mi v těch výšinách nevypadly klíče od domu!
Abych se vždycky vrátila zpátky domů.

Zpátky na zem.

Protože Bůh žije na Zemi.

Kéž máme dost odvahy vydat se ho hledat jeden v druhém.

Požehnané sváteční dny a pokud jste zrovna na dně své bárky, zoufalí a opuštění…pusťte se…do úklidu. Pusťte se toho všeho, co vás drží na místě, které už vám neslouží a neprospívá.
Změňte směr. Zamiřte jinam.

Žijeme v kouzelném Vesmíru, kde my všichni můžeme dojít smíru a žít v pokoji, v lásce a v míru, když se tak rozhodneme.

Je to jen na nás.

S láskou M.