Tenhle rok končí moje putování za mými babičkami


Těch pár dílků rodového puzzle, které jsem našla, jsem poctivě poskládala.

„A nechybí ti tam chlapi?!“, objevovala se mi v mysli otázka, když jsem se tak dívala na ten poskládaný obrázek.

Samozřejmě, že chybí. Jako chyběli ve spoustě příběhů, které se u nás tak vzácně vyprávěli. Jsou to ti rozvedení a nevlastní tátové i dědové, pro které nějak nezbylo ve vyprávění místo. Zůstávaly po nich jen otazníky bez odpovědí.

Byli to muži uzamčení ve vlastním mlčení, které se nikomu nepodařilo prolomit. I když jsem se jako malá holka tolik snažila vypáčit z rodičů alespoň drobečky příběhů, nevedlo to nikam.

🗝 Ta cesta byla a je zamčená a klíč nedržím já…

Snad i proto vypravím svým dětem všechny příběhy, které potřebují slyšet, pravdivě a bez okolků, i když se u toho dost často cítím všelijak. Vnímám, jak je pro děti důležité znát pravdu. A jak ty příběhy milují, protože jim pomáhají chápat, proč se cítí tak, jak se cítí, kým jsou a kým být mohou a nebo nemusí.

Všechny příběhy vždycky zapadnou na své místo. Znamenají pro dítě pevné stavební kameny, ze kterých pak staví svou vlastní celistvou osobnost. Někdy to chvíli trvá, protože rodový narativ je jen útržkovitý, zahalený lží a tajemstvími a dítěti dá spoustu práce dát si všechny ty útržky dohromady nebo vypátrat dobře skrytá tajemství.

Může být díky tomu roztržité. Podrážděné. Unavené. Zmatené. Dokonce neposedné.
To proto, že jsme my rodiče neměli odvahu si s dítětem sednout, abychom vyprávěli. Právě tady. Právě teď. Příběhy svého života.

Odnesla jsem si tedy do svého příběhu všechny ty neviditelné mužské předky a vídala jsem je pak v mužích, kteří procházeli mým životem.
Procházeli, ale nezůstávali.
Nebylo pro ně totiž připravené žádné místo.
Tam, kde by měl sedávat můj muž, sveřepě trůnili všichni ti zapomenutí dědové a tátové hýčkaje si své křivdy. Křivdy, které mají sílu pokřivit úplně všechno.

Často jsem tak neviděla chlapa, kterého jsem měla přímo před očima, ale dívala jsem se na něj optikou mých babiček. Očima mojí mámy. A byl to nesmiřitelný pohled.

Měřila jsem mým mužům přísným metrem. Tak jako to dělaly ženy obou mých rodů.

Nevěděla jsem, co to znamená milovat bez podmínek, protože všichni moji předci kladli podmínky pořád. Kladli mi na srdce, že tohle má být tak a tamto zase jinak. Moje srdce ztěžklo a zatvrdilo se. Stalo se chladným pod vší tou tíhou, protože už k němu skrz příkrov podmínek neproniklo žádné lidské teplo. Žádné světlo planoucí v očích chlapů, kteří se o mě ucházeli.

Možná jsme se scházeli, ale končilo to tím, že jsme na sebe brzy zase jen házeli křivdy svých rodičů a prarodičů. Stejná dramata jen v jiném kabátě. A ze scházení se stalo shazování a z něj i nevyhnutelné rozcházení.

Nevěděli jsme, že se snažíme shodit ze židle ty zatvrzelé dědy, táty, mámy, babičky. Nevěděli jsme, že tudy cesta nevede. Nevěděli jsme, že se jim snažíme sedět na klíně a že je to tak nepohodlné a bolí to.

Chtěli jsme prostě sedět spolu u stolu…kde jsme neměli své právoplatné místo. Žádný trůn pro krále a královnu. Natož pak pro bohyni!

Neuměli jsme nechat křivdy svých rodičů a prarodičů za sebou, protože jsme se báli toho, co s námi bude, když budeme jen sebou samými. A proto vždycky byly v našem příběhu napřed, protože předci tu byli, jsou a budou před námi.

Vydláždí naši cestu svými skutky.
Na všech křižovatkách nechají své křivdy, kterým nedokázali čelit, abychom šli v jejich stopách a napravili to, co oni nedokázali.
V přeplněných koších na odpočívadlech budou zmačkané útržky jejich tajemství.

Budeme dál slýchávat: „Seš jako tvoje máti!“.
„Hlavně , že ty se chováš jak svůj fotr! Stejnej ubožák!“.

Nepoučitelní.

To proto, že už nečteme v knize vlastního života, ale raději čteme bulvár o životě hvězdiček a hvězd, jejichž záře nás oslepila a brání nám dívat se na sebe. Dívat se do sebe. Dívat se jeden na druhého a uvidět to nevinné dítě, kterým každý z nás byl než dostal bágl plný podmínek a křivd. Tu lepkavou vinu!

Jednou pochopíme, že předci se nedají z té židle shodit. Pak přestaneme shazovat i jeden druhého. Najdeme způsob, jak přidat k tomu stolu života jen další židle. Udělat místo pro sebe i pro své děti, své vnuky.

Zas zaplane na tom stole skromná svíčka, jejíž záře pozvedne ztěžklá víčka a my otevřeme oči i srdce pravdě. Budeme si vyprávět.
Právě tady. Právě teď!

Protože každým vyprávěním jsme o krok blíž k napravení toho, kde naši předci šlápli vedle…

Pak uvidíme ty, které máme skutečně před sebou. Uvidíme jeden druhého. Svou pravou tvář…🎭

Tak do toho!

S láskou M. 💑

Kresba: Anna Lee