Vážíme se /si/ sami sebe?


„Čtyři kila a padesát dva centimetrů, mamino!“, zaznělo na porodním sále.

„Do háje! Vidíš to? Dvě kila nahoře, jak prd. No jo, Vánoce!“, ozvalo se z koupelny.

Neznám nikoho, kdo by se alespoň jednou v životě netrápil se svou váhou, výškou nebo svým vzhledem obecně.

Jsme posedlí kontrolou hmotnosti a začíná to už v porodnici, kdy jen co miminko vykoukne na svět, šup s ním na váhu. V některých porodnicích dokonce ještě dnes přetrvává zvyk vážit miminka před i po kojení. Váhové přírůstky musí být v tabulkách a kolikrát donutí nejednu zoufalou maminku trochu podvádět s číslama, když miminko nepřibírá „správně“. Nezohledňuje se přirozený úbytek po porodu, náročnost porodu pro maminku i miminko a ani fyzická konstituce rodičů. Tabulky a zase tabulky. A koukej se do nich vejít nebo bude zle!

Moderní porodnictví, jak ho známe, v mnoha ohledech vychází z modelu zdravotní „péče“, který nejvíc rozvíjelo nacistické Německo posedlé vidinou „lepšího člověka“ a dokonalého vojáka, který dotáhlo k dokonalosti v programu Lebensborn. Němečtí lékaři a vědci neponechali nic náhodě a převzali absolutní kontrolu nad početím, těhotenstvím, porodem i prvními lety dítěte. Z lidského zrození se stala vědecká disciplína, která měla vůdci zaručit davy poslušných a povolných dělníků a vojáků, kteří mu vybudují nový svět. Kořeny takového porodnictví najdeme ale už v dobách Marie Terezie, kdy se paternalistický lékařský přístup zrodil a přetrvává dodnes. Takové porodnictví je snem každého totalitního režimu, protože má v rukou mnoho trumfů, jak hned na začátku ovlivnit osudy mnohých.

Z pohádek známe tři sudičky, které nad kolébkou pronášejí své věštby a taky víme, že zlé sudičky mohou vyřknout kletby, které nevěští dítěti nic dobrého. Šípková Růženka by mohla vyprávět!

Dnešní neurověda a epigenetika pohádky potvrzuje. Vliv slov na náš psychický i fyzický rozvoj a vývoj je obrovský. A to dokonce i slov nevyřčených, protože my lidé umíme mluvit i beze slov. Určitě znáte ty pocity, které míváme, když doma zavládne zlověstné ticho a atmosféra v místnosti by se dala krájet!

Kojenci možná neumí mluvit a „myslet“ jako dospělí lidé, to ale neznamená, že nic necítí a nemohou si na pocitové úrovni pamatovat, čím prošli. Tím, že se zážitky z období početí, těhotenství i porodu zapisují do nejhlubších vrstev mozku, nemáme k nim úplně lehký přístup, protože je nelze tak snadno verbalizovat a tím zvědomit. Neznamená to ale, že neovlivňují naše chování. Právě naopak.

Vzpomeňme nevysvětlitelný strach z výšek, zimomřivost, náhlé panické ataky a úzkost, strach zůstat o samotě, strach z vody…mnoho fóbií a strachů zakoření v našem mozku už na porodním sále.

Posedlost kontrolou hmotnosti není vyjímkou.
Od početí přes porod po celé dětství jsme bombardováni měřeními. Neustále se dozvídáme informace o sobě, své váze, výšce, které nás formují.

Předávají nám vzkaz, že s námi něco není tak úplně v pořádku. A tak jsme v očích druhých a pak i v těch svých vlastních pokažení a hledáme lék na své kazy kde se dá.

Nespokojenost a nepokoj se stanou našimi průvodci a vedou nás cestami muk a trýzně. A taky nás nutí spoléhat na to, že tam venku existuje řešení na naši nízkou nebo příliš vysokou váhu, které si můžeme koupit…

Vytvořit spotřebitele, který toho bude „potřebovat“ spoustu, byla pro vědu v rukou totalitních režimů úplná hračka.

Dnes se s velkou námahou snažíme osvobodit ze jha totality, ale je to způsob myšlení zakořeněný příliš hluboko. Drží se nás všech zuby nehty.

A tak jako každý rok se v lednu roztrhne pytel s permanentkama do fitka, roztočí se na plné obrátky byznys s pilulema na hubnutí a my dál budeme nespokojení sami se sebou.

Takovým lidem se dobře vládne.

A když naslouchám příběhům mých pocestných, dobře si všímám toho, jak pevné je vězení jejich mysli utkané ze slov a vět, které je uTVÁŘely. Jak hluboká je nesvoboda jejich duše, která věří kletbám a falešným proroctvím vyřčených nad kolébkou…

Potřebovali bychom, aby se k nám vrátily ty dobré sudičky, zkušené a životem zkoušené porodní báby…

Ale v našem příběhu, v naší pohádce, se zatím porodním babičkám udělují vysoké pokuty za to, že slouží ženám a jejich dětem tam, kde to ženy i děti potřebují nejvíc a to je doma.

Naši vůdci nechtějí, aby se porody vrátily do rukou porodních bab. Kdo by se vzdával takové výhody mít v rukou osud národa tím, že ovlivňuje, jak se takový národ rodí?!

A tak z porodních sálů dál zní: „Osm dvacet, tři kila padesát, čtyřicet osm centimetrů!“. Karta pacienta je založena. Zdravotní průkaz je vystaven, ať máme ty své kazy pěkně pohromadě!

Od teď budeme zase jen nemocní. Ne-mocní lidé, kteří tak málo vědí o tom, jak žít a proto jim to musí říct někdo ze shora.

A ti nahoře už dávno přišli na to, jak ochočit divokého, svobodného člověka a udělat z něj kolečko v soukolí globální ekonomiky, která nad naší svobodou jen dál utahuje své šrouby.

To je ta nová doba.

Zapište si to za uši…

Pokojnou sobotu!

S láskou M.

PS: a nepřehánějte to s tím hubnutím. Ten klíč není ve fitku, je v hlavě a tam to všechno začíná i končí. 😉