Jak jsem vypadla ze soutěže MATKA STOLETÍ


Když se mi v roce 2003 narodila v Podolí Ellinka můj život se obrátil vzhůru nohama. Dodnes mám hluboko v paměti vypálený ten okamžik, kdy to malé, fialové a bezvládné tělíčko doktorka držela mezi mýma nohama jako vykuchaného králíka a všude kolem zavládlo tíživé ticho než se všichni dali do pohybu, aby Ellu přivedli zpátky k životu. Nevěděla jsem nic, ale uvnitř jsem tušila, že tohle není začátek radostného sžívání se. Ellinku čekal inkubátor na speciálním oddělení a mě pokoj na šestinedělí, kde jsem s tikajícíma hodinama nad hlavou čekala na jakoukoliv zprávu o tom, co se děje s mým člauvíčkem.

Toho dne jsem se dočkala setkání se svojí dcerou jen na malou chvíli, aby se zmateně pokusila přisát k prsu než ji sestřička zase odnesla do útrob speciální jednotky.

V dalších hodinách jsem se pak jen z útržků personálu dozvěděla, že moje dítě bez mého vědomí převezli na JIPku do Motola a že mě propouští z šestinedělí a mám si zavolat do Motola, co se bude dít dál.

Ani slovo o tom, co mám dělat s bolestivě nalévajícími se prsy, natož jak pečovat o jizvu po nástřihu a už vůbec žádná zmínka o tom, že jsem právě prošla natolik traumatizující událostí, která má moc změnit úplně všechno v dlouhotrvající noční můru.

Propadla jsem se do temného tunelu, ve kterém bylo světlo v nedohlednu.

Vrátila jsem se domů s prázdnou autosedačkou a ještě prázdnějším srdcem. Bylo to jako kdyby mi ho někdo vyrval z těla a já se jen dívala, jak ho někam odnáší bez naděje na to, že ještě někdy budu cítit radost.

Zatímco Ellinka byla v Motole, já jsem se dnem i nocí snažila udržet laktaci. Dny se začaly měnit v týdny. Jásala jsem nad každou kapkou mateřského mléka, kterou se mi podařilo odstříkat nad její fotkou a kterou děda po lahvičkách před prací vozíval do Motola.

Doktoři dávali Ellince ani ne půl roku života…
Na JIPce jsem byla za návštěvníka v neforemných papučích a nic jsem netušila o tom, že bych mohla se svojí dcerou být mnohem víc a že už vůbec nejsem návštěvník, ale rodič.

I když jsem odstříkávala mléko s vervou prvotřídní dojnice, nedařilo se mi vymačkat ze sebe tolik, kolik moje dítě potřebovalo. Pro můj organismus bylo dítě totiž stále mrtvé. Celý dlouhý měsíc jsem znala Ellinku jen pod těžkými sedativy, nehybnou, se zavřenýma očima.

A když se stal náš nejkrásnější zázrak a Ella se konečně probrala, uzdravila se a já mohla nastoupit do Motola, abych jí mohla být konečně nablízku, pořád ještě jsem věřila tomu, že budu kojit.

Vždyť kojení je přeci přirozené, hlásaly plakáty. A ani malým písmem na nich nebylo napsáno to, že možná je přirozené, ale snadné není.

Trápily jsme se pak obě dvě. Ellinka krmená do té doby lahvičkou, prso zarputile odmítala. Nepomáhala žádná změna techniky a ani jedna z těch zaručených rad laktačních poradkyní. Po měsíci na prášcích měla Elča úplně ochablé svalstvo a byla jako hadrová panenka, se kterou jsem jen lítala po doktorech a cvičila Vojtovku.

Vydržela jsem nás takhle mučit ještě několik dalších týdnů než jsem se znatelnou úlevou koupila první krabici mléka. Už jsem prostě nemohla.

Vždycky se našel někdo, kdo s upřímným znechucením posoudil tenhle můj krok jako výraz lenosti, slabosti a nedostatku vůle. Nejhlasitější byly laktační poradkyně, které se pyšní tím, že by rozkojily i kozla. Podle nich jsem se prostě snažila málo.

Nedokázala jsem pochopit, jak někdo vůbec může soudit to, jak se člověk cítí, když nikdy nešel v jeho botách a ani náznakem se nesnažil nacítit do všeho, co člověk prožil.

Láhev se stala symbolem mého mateřského úpadku toho nejtvrdšího kalibru.

Roky jsem žila v trýznivých výčitkách, jak jsem Elle ublížila a jak příšerná máma jsem, protože ze všech ženských jsem jenom já nedokázala vydržet a kojit do samoodstavu! „Rozkojily se ženský po císaři nebo dokonce po adopci a ty ne? Snažila jsi se příliš málo!“

Pak jsem otěhotněla podruhé a byla jsem přesvědčená, že tentokrát bude všechno jinak. Byla jsem na misi, ve které zářilo obří naduncané prso jako maják naděje pro všechny světy!

Všechno začalo slibně. Porod byl rychlý, dokonce jsem dostala synka i na pět vteřin na břicho a nic nenasvědčovalo tomu, že by to tentokrát nemělo klapnout.

Jen co jsem si vydupala přítomnost dítěte u sebe na pokoji, přiložila jsem si Zakyho k prsu a ten spokojeně sál a sál a sál.
„Jak to, že už zase kojíte?“
„Kojíte nějak dlouho, musíte dodržovat interval!“
„Nemůžete mít dítě u sebe v posteli, dejte ho do postýlky!“

Ze všech těch protichůdných rad se mi motala hlava. Možná se mi spíš motala i z velké krevní ztráty po masivním nástřihu, ale tomu jsem nepřikládala žádný význam.

Vrátila jsem se domů z porodnice a naskočila jsem do kolotoče povinností, aniž bych kdy věnovala pozornost tomu, jak unavená, vyčerpaná a slabá se cítím. Přeci jen ztratila jsem díky nástřihu přes půl litru krve a tu si tělo jen tak z prstu nevycucá.

Neměla jsem chuť k jídlu a malý savec visel na prsu v podstatě nonstop, protože jsem kojila na požádání. Také v té době v manželově rodině probíhaly neradostné události a tak o stres nebyla nikdy nouze. O nějaké pomoci z okolí jsem si mohla nechat snívat.

A pak přišel první zánět prsa. A nebyl poslední.
I přes nesnesitelné bolesti jsem kojila dál. Na radu laktační poradkyně jsem doma neměla ani dudlíky a ani žádnou lahvičku. Mohly by mě přeci zlákat k tomu, abych s kojením praštila hned, jak se mi začaly kroutit prsty u nohou. Představa, že se malý savec probudí a bude se chtít krmit, mi už předem rosila čelo.

Ale byla jsem odhodlaná kojit. Kojit za každou cenu.

A taky jsem svou cenu zaplatila. Začala jsem být průsvitná, podrážděná, nemohla jsem jíst ani spát a celý můj život se scvrkl na kojení, které jsem začínala upřímně nenávidět.

Zaky nikdy nebyl žádné hloupoučké miminko a vycítil, že z radostného krmení se stal zápas o to vydržet aspoň deset minut než se nakrmí. Začal být plačtivý a taky hladový, protože pomalu už nebylo kde brát, když jsem do sebe dokázala nasoukat sotva pár soust jídla.

A pak jsem po jednom vyčerpávajícím dni vzala kočárek a dojela jsem do obchodu s kojeneckýma potřebama, koupila jsem láhev a krabici mléka.

Sedla jsem si doma na gauč a několik hodin jsem jen brečela.
Můj synek sosal svoji první lahvičku a spokojeně usnul. A já s ním.

Tenkrát jsem si uvědomila, že je mi pořád líto, že jsem nekojila Ellinku, že jsem si tohle trauma nikdy nezpracovala a ono ve mně zůstávalo dál a žilo svým vlastním životem. Podvědomě jsem cítila, že Zakymu dávám víc než Elče a vlastně se mi dost ulevilo, když jsem pak přešla na krmení z lahvičky. Jen jsem si to nedokázala takhle zvědomit. Demonstrovalo se to jen v nekonečných zánětech prsů…

Zase přišlo období soudů, ve kterých zaznívalo, jak jsem líná kojit, jak jsem se snažila málo a vzdala jsem to moc brzy a že jsem určitě nevyzkoušela ten zázračný prášek z trusu jednorožce, po kterém by se rozkojil i chlap. Každý hned věděl, co jsem měla udělat a neudělala. A já přitom ze svého tehdejšího pohledu udělala už úplně všechno, co jsem mohla.

Byla jsem tak vyčerpaná a přitom se po mně chtělo,abych na konci sil uběhla ještě další míli k cílové pásce, na které je nápis…kojila jsem deset let…
Na té mojí se skvělo trapných – kojila jsem ani ne tři měsíce.

Nikdy za celou tu dobu jsem se nesetkala s pochopením a přijetím mojí volby. Vždycky přišlo moudro o tom, co ještě jsem mohla a hlavně měla udělat.

Zatímco se všichni předháněli v tom říct mi o tom, jak kojit, nikdo mi neporadil v tom, jak krmit miminko z lahvičky tak, abychom byli spokojení všichni.

Tím, že jsem krmila svoje děti z láhve jsem se automaticky diskvalifikovala z té báječné soutěže o matku století.

Dneska se dívám zpátky a říkám si, jak málo porozumění, pochopení a soucitu je mezi námi ženami.
Jak jsme vůbec mohly dopustit, aby se z mateřství stala tak zlá a hloupá soutěž, ve které si poměřujeme pinďoury a zapomínáme si pomáhat…

Je toho tolik, co jsem o kojení nevěděla. Tolik, co bych dneska se sebevědomou samozřejmostí udělala lépe a jinak. Ale život nehraje na kdyby.

Nezbývá než vnímat dál svůj příběh, dávat si věci do souvislostí a mít se sebou soucit zejména tam, kde ho s námi nemá nikdo ostatní.

Přeju všem mámám, které jsou právě na cestě k té cílové rovince, aby kolem sebe měly mnohem víc těch, kteří je podpoří, když padají na hubu. Pak se dá zvládnout mnohem víc. Překonat i zdánlivě nepřekonatelné. A nejde jen o kojení…

S láskou M.

PS: kojící fotka se synkem je součástí mého terapeutického přístupu na zaléčení traumatizující zkušenosti s kojením, ale o tom vám napíšu víc zase příště.