I dneska je čas na to opečovat svoje vnitřní dítě


Svých pocestných se ptám: „Co pro sebe můžeš dneska udělat, aby ti bylo dobře?“.

Velmi často se setkávám s tím, že chvíli tápou a pak řeknou třeba: „Půjdu si zaběhat!“, „Dám si do těla v posilce.“, „Dneska se nepřežeru!“…

Pečují tím ale skutečně o sebe samé?
Hodněkrát je to jen péče o představy ostatních o tom, jací bychom měli být a máme být, abychom byli už konečně dost dobří na ten ždibeček lásky, který milostivě dostaneme, když se budeme pořádně snažit!

Když máme chuť se přežrat, koho doopravdy krmíme? Kdo je ten, kdo má tak neukojitelný hlad? Komu chceme doslova zacpat pusu jídlem, aby chvíli už proboha přestal uvnitř nás žvanit a kritizovat?!

Od čeho utíkáme, když ráno vybíháme do mlhy a smogu? K jakému ideálu sebe samých to běžíme o sto šest? Opravdu na konci běžecké trasy čeká naše lepší já?

Skutečně potřebujeme tu dávku steroidů z pochybného e-shopu vyrobenou někde na koleně v Indii, aby se za náma holky otáčely?
Před čím a nebo před kým nás mají ochránit ty velké svaly?

Kdo vlastně jsme?

Právě teď.
Právě tady?

Když se budeme pozorně dívat, pak se uvidíme.

Často si říkáme, že je život složitý.
Ale bojíme se ho rozložit. A zjednodušit.

Bojíme se toho, co v té naší jedné duši najdeme. Toho, co jsme schovali a potlačili, abychom přežili. Byla to dobrá strategie, pomohla. Tenkrát.

Ale teď dělá všechno o tolik těžší. Vlečeme s sebou příliš mnoho.

Máme pocit, že opravdu tak tak prežíváme.

To proto, že jsme zůstali v jednom z těch módů zabezpečujících nám přežití.

Bojujeme.
Utíkáme.
Jsme úplně strnulí, zmrzlí uvnitř jako kus ledu.

To skutečně není Život.

Laskavá péče a soucit pomohou. Vždycky.

Potřebujeme se cítit, ne se přesvědčovat o tom, že něco nějak je.

Tohle nevymyslíš…

Proto se život „nehýbe dopředu“ a my se spolu hádáme, boucháme dveřma a utíkáme z domovů do práce, do kina, do hospody, do posilovny, do bordelu.

Jen chvíli poslouchat to, co nám naše zraněné dítě chce už tak dlouho říct.

Třeba už nechce tolik běhat, aby zhublo dalších osm kilo. Třeba chce číst knížky a dívat se na pohádky.

Dovolíme si vůbec mít ho rádi?!

Když ostatní to nedokázali?!

Dovolíme si cítit se a tím se sebou soucítit?

Soucit rozpouští ledovou krustu na našem srdci, která kdysi pomohla, ale teď nás vězní.

Pomáhá rozeznít samoléčebné schopnosti našeho těla i duše a taky rozeznat, kterou cestou jít.

Laskavost k sobě samým nemá podobu podmínek za kterých budeme pro ostatní hodni Lásky. Neříká nám, kým bychom měli být.

Dává nám možnost jen být…

Tady. Teď.

Tím dítětem, kterým jsme byli a pořád ještě jsme.

I dneska je čas na to zpomalit a mít odvahu podívat se pravdě do očí. Podívat se na sebe a uvidět, kým jsme, když odložíme podmínky, které nás deformují k nepoznání.

Informace jsou poskytovány naším tělem denně. Nemůžeme to zastavit. Můžeme si jen najít čas a naslouchat…

To můžeme. A klidně právě dnes!

Dřív než donutíme své tělo křičet skrz nehody a nemoci. Však nehoda není náhoda a když se pořád shazujeme ze stolu, protože na tohle přeci není čas…pak tělo najde způsob, jak naši sebedestruktivní jízdu zastavit. Tu je to utržená achilovka, támhle zlomené srdce v podobě infarktu, jinde zase „Mám toho plný zuby“ noc strávená na pohotovosti s podebranou stoličkou.

Zdraví tak moc souvisí s tím, zda jsme ochotní pozdravit svá vnitřní zranění. To maličké a vystrašené děcko v nás.

Jak dlouho to budeme ještě odkládat? Jak dlouho se budeme shazovat?

Když si můžeme pomoci vstát…a společně růst v nádherné Stromy Života. 💑

Laskavou sobotu nám přeju…
S láskou M.

Kresba: Paulo Zerbato