„Mami, já na to asi nemám…“,


hlesla Elča a s rukama špinavýma od rudky se ke mně přitulila, zatímco její první klauzurní práce tak trochu posměšně trůnila na stojanu vzhledem k tomu, co mi právě řekla. Ten pokreslený kus papíru věděl svoje. A já taky.

„Zmáhá tě to, co?!“, povídám jí a snažím se číst v její tváři o tom, co právě prožívá.

Dívám se na zátiší, které dostávalo svoje obrysy a před očima mi defilují všechny ty stohy papírů, které kdy prošly pod jejíma rukama. Většinu z nich mám uloženou v proutěném koši v knihovně. Dokonce i tu úplně první čmáranci tužkou, když jí bylo ani ne půl roku a už se mi sápala do penálu.

Mít talent je zvláštní závazek.

Může člověka svázat natolik, že se pak bojí pohnout, aby náhodou nevypadl z těch kolejí, které mají vést rovnou čarou k úspěchu.

Talentované děti mívají duši unavených starců, protože se od nich čeká velmi mnoho. Dospívají rychleji a na svých křehkých bedrech kolikrát nesou ambice mnoha předků, kteří jim připomínají, že i ony patří na výstavku úspěchů rodu. Pěkně na krbovou římsu s tebou, chloubo rodiny!

Někdy se tak z daru stává prokletí, protože se člověk bojí vystoupit z těch zajetých kolejí, které před ním nalinkovali ostatní.

Jede v nich tak nějak ze setrvačnosti.

Vždycky jsem si přála, aby moje děti věděly, že život nezávisí na jedněch klauzurních zkouškách nebo jednom jediném vysvědčení. Že ani jedno z mých dětí nemá žádnou povinnost naplnit svůj potenciál. Že je to volba, kterou mohou kdykoliv odvolat a vydat se úplně jiným směrem a být v čemkoliv tak dobré, jak jen budou chtít, když se nebudou bát taky trochu máknout a jít tomu štěstíčku naproti.

Nechtěla jsem, aby se jim talent stal těžkým víkem na rakvi, ve které je pohřbí zaživa to brebentící vědomí, že měly talent a nenaplnily ho.

Za těch dlouhých dvacet let, co naslouchám mým pocestným, jsem potkala spoustu talentovaných lidí, kteří byli ověšeni úspěchy snad víc než vánoční stromeček. Byli to lidé, kteří měli všechno, o čem jen smrtelník může snít a nad čím může slintat nad stránkami časopisů.

A přeci mnozí z nich nebyli šťastní. A už vůbec nebyli spokojení, natož pokojní, když přicházel večer a démoni začínali řádit…

Talent nikdy nebyl žádnou zárukou pokojného a šťastného života.

Někdy na to zapomínáme a nakládáme svým dětem příliš.

Ony se pak bojí udělat chybu. Šlápnout vedle. Selhat.

Jdou za hranice svých možností jen proto, aby dostály očekáváním, která máme jen proto, že se tak moc bojíme, že naše děti by mohly být…úplně obyčejné.

Chceme z nich mít hvězdy…a ony mezitím pozvolna vyhasínají uvnitř.

To světlo, které jim mohlo a mělo přinášet radost, se stane odpornou zářivkou v ponurém vězení, ve kterém zůstanou osamocené.

A tak jsem pohladila svoji dcerku po tváři a chvíli jsme tam jen tak seděly v tom zešeřelém pokoji než jsem jí řekla:
„Víš, Elli, vždyť to nemusíš zvládnout, ale můžeš, když budeš opravdu chtít. Sama za sebe. Život nekončí jednou zkouškou. Vždycky máš na výběr, to si pamatuj!“.

A jak mě její zpocená ručička držela kolem pasu, uvědomila jsem si, že jsem to zároveň říkala i sama sobě.

Z hlubin uvědomění mě vytrhlo mlasknutí na tvář a cupitání těch pubertálních nožiček směrem do kuchyně. Bylo mi jasný, co přijde…

„Mami!? Co bude dneska k večeři!“…

Věděla jsem, že to bude něco, co udělám s láskou, i kdyby to byl úplně obyčejný…“chleba ve váju“, protože do výplaty je daleko.

Pokojný začátek do dalšího týdne. No máme těch týdnů před sebou ještě 23 do letních prázdnin. To se toho ještě semele! No ne snad? 😉

S láskou M.