Chléb náš vezdejší dej nám dnes…


Kolikrát se hodně z nás domnívá, že na to, aby člověk změnil svůj život potřebuje určitě lepší práci a víc peněz a pak už to všechno půjde jako po makrele a miliónové impérium a koktejl s paraplíčkem na pláži už dychtivě čekají!

Míváme pocit, že když si koupíme parádní jógamatku, že to s tím cvičením tentokrát vydržíme o trochu déle. Investujeme zbytečky svých peněz do věcí, které slibují lepší já. Už jen jejich vlastnictví nám má dodat zářivý lesk sebevědomí.

Lážo plážo život je ale i tak v nedohlednu a milióny na účtu jakbysmet.

Hospodaříme s odřenýma ušima a pořád míváme pocit, že se nám v porovnání s ostatními vůbec nedaří. Zásadně se totiž porovnáváme směrem nahoru.

Život s mými pocestnými mě naučil, jak je možné závidět si značku šampaňského, auta nebo jachty a i přes obrovský dostatek mít pocit, že to nestačí.

Pak jsem v chudé a olezlé čtvrti v Ekvádoru jedla s Indiány fazole a byla jsem vděčná i za to „málo“, které mám, protože v porovnání s nimi to pořád bylo naprosto královské.

Naučila jsem se vnímat ve svém životě dostatek tam, kde jiní hekali nad tím, že to pořád není ono a že kdyby měli tohle a tamto všechno by bylo lepší.

Tak určitě!

Přišla jsem na to, že když chci s něčím začít můžu se do začátku úplně v pohodě obejít bez těch „nepostradatelných“ vychytávek, které nám tak dobře umí prodat marketingoví mágové slibující nám, že jen s nimi bude mít náš život ty pořádný koule.

Mezitím jediný koule, který náš život má jsou ty na noze, když se ráno vlečeme do zaměstnání, abychom tak tak poplatili složenky.

Složili jsme si život z rozhodnutí, kterých pořád dokola litujeme.
Tahle složitost nám brání uvidět jednoduchost, která je tak osvobozující.

Brání nám začít s tím málem, které máme.
Cítit uspokojení z drobností.
Radovat se z maličkostí.

Nad naší hlavou pořád jako těžký mrak visí představy dokonalého života zaplněného věcmi nebo zážitky, které když budeme mít a nebo žít pak konečně budeme šťastní.

Žiju podle hesla: CO OČI NEVIDÍ, PO TOM SRDCE NETOUŽÍ.

Takže je mi úplně putna, že bych na cvičení měla mít vytuněnou podložku, pořád dál cvičím na složeném ručníku!

Dívám se na svůj život a vidím spoustu požehnání, kterých se mi už dávno dostalo a nemají podobu nul na účtu.

Jsou to ty nejběžnější věci, které se v uspěchané každodennosti tak snadno přehlédnou.

Třeba jako chléb…

Ten boží dárek, který má tu kouzelnou moc udělat z mouky a vody ohňostroj vůní a chutí.

A protože se čím dál víc vracím ke kořenům a zjednodušuju svůj život, naučila jsem se připravovat si k tomu našemu kváskovému zázraku i domácí šunku.

Je zvláštní kolik peněz jsme ochotní utratit za vizi lepšího já, aniž by to mělo nějaký zásadní dopad na to, jak se ve skutečnosti cítíme jako lidé.

Šla jsem na to od lesa /v mém případě spíš od pralesa :-D/ a sama se sebou jsem si sedla a sepsala jsem si, po čem všem v životě vážně mrtě toužím.
A na druhou stranu stejného papíru jsem si napsala, co doopravdy, skutečně potřebuju.

Naučila jsem se krotit své touhy tím, že nepodléhám jejich nutkavým impulzům a ani „akcím“, které mě nutí udělat něco bez poctivého popřemýšlení si o tom, k čemu to celé vlastně je a jestli to vážně tolik potřebuju ke štěstí.

Takhle mám do dnešních dnů už několik let starý noťas, který už dávno nemá ani baterku, ale dál mi slouží, i když jistá moje část by se taky toužila vyfotit s tím parádním noťasem s nakousnutým jablíčkem. Snad by se bývala i byla zadlužila, aby tu prchavou touhu uspokojila. Ale já jsem se spokojila s tím, co už mám.

Dneska je všude plno hesel o tom, jak máme zachránit planetu.

Můžeme to ale vůbec dokázat, když nedokážeme uchránit ani sebe samé před vlastními touhami, které jsou tolikrát na míle vzdálené našim skutečným potřebám?!

Vždyť jsou to právě tyhle nenasytné touhy, které ukusují naši půdu, otravují řeky a roztáčí kola globální ekonomiky čím dál zběsilejším tempem.

Tyhle běsy jsme vytvořili my sami.
To nám se naše touhy utrhly ze řetězu. V té nové báječné době, ve které New-age hlásá tučným písmem „Můžeš mít co chceš!“…

A tak tomu věříme. Děláme všechno proto, abychom podléhali svodům svých tužeb, které z nás dělají otroky.

A roky plynou…

Pro mě je rok 2020 pokračováním mé cesty ke kořenům.
Rok, ve kterém budu opět pečlivě zvažovat, co skutečně potřebuju a co je jen marketingová chiméra vzbuzující ve mně pocity nedostatku.

I tenhle rok budu na našem malém kousku země budovat náš „rodový statek“.

Budu stát v těch zabahněných gumoších u záhonků a budu vděčná za to, že dneska už vím, co vážně potřebuju ke štěstí a že je toho tak malinko.

Možná nikdy nebudu mít milióny na účtu, abych si splnila všechny sny, ale říkám si, že to vlastně nevadí, když je člověk probuzený pak se naučí, že snít není žádná povinnost.

Je to volba.

A tak si i dneska volím to, co už několik posledních let.
Méně nakupovat a kupit a víc jen být…

Protože spousta z toho, co dělá život životem je pořád ještě zDARma.

A když víš, co potřebuješ, umíš ovládnout to, co si myslíš, že máš chtít, pak si přeci ty sám za sebe můžeš dovolit stát se svobodnějším člověkem, který už nemusí vnímat jen otročinu toho těžkého vydělávání na plnění si snů…můžeš jít a žít i s málem, protože to stačí.

Přestaneš snít…a začneš žít.

Není to zlý systém, který nás zotročuje a nutí nás dřepět v nenáviděném zaměstnání…jsme to jen my sami a volby, které děláme. Jsou to iluze, kterým podléháme. Chiméry a přísliby lepšího života s podmínkou.

Když ještě budeš mít tohle a uděláš tamto…pak…

Pak co vlastně?!

Staneme tváří tvář své záhubě.

Protože před těmihle démony není kam utéct.

Ty můžeme jen zkrotit tím, že jim zkrátíme ten řetěz, ze kterého se nám utrhli a řádí teď jak smyslů zbavení.

Naučme se znovu kriticky myslet a ne jen podléhat tužbám a nutkáním živeným hlučnými médii, které dokáží umlčet náš zdravý selský rozum blyštivým pozlátkem.

To skutečné zlato, ta pravá hodnota, je úplně jinde.

Vzpomeneme si až přijde čas.

Pořád ještě věřím, že nebude příliš pozdě na probuzení do tvrdé reality všedních dní až ta new-age bublina o plnění si snů splaskne a my spadneme zpátky na Zemi…

S láskou M.