Čtyřicátiny


Za deset dní mi bude čtyřicet.

Další kulatiny přímo před mnou.

A tak si chci vzít tu jejich kulatou dokonalost k srdci a zakulatit se.

Moje čerstvá křídla pořád ještě zasychají. Zvykám si na ně. Na ten pocit, že můžu, že smím a nežádám nikoho o svolení a ani o uznání. Stačí mi, že se znám já sama. A už se nesoudím. Neusiluju o uznání tam, kde chyběla vůle přiznat si, že není možné žít podle něčích představ bez toho, aniž by člověk ztratil sám sebe a pak se namáhavě hledal a nenacházel.

Jsem, kdo jsem. To stačí. Nesnažím se dohonit život z plakátů, protože tomu zběsilému tempu bych nestačila nikdy. Pořád bych nebyla dost…
Dost hubená, chytrá, krásná a úspěšná.

Spěchala bych za vidinou svého domnělého lepšího já a zapomínala bych na to, že žádné takové já není. Jsem jen já…

Se vším, co ke mně patří.

A to se nedá skrýt, protože naše skutečné já probleskuje skrz naše jizvy. Mluví s námi nervózním ťukáním prstů o stůl. Je to jeho tichá morseovka, kterou sděluje okolnímu světu, že existuje, že v nás je pohřbené zaživa pod troskami našich dětských snů o bezpodmínečné Lásce.

Prodírá se podmínkami ke Světlu a to bolí. Moc to bolí. A tak se snažíme utišit tuhle nekonečnou bolest oblbováky v podobě chlastu, drog, nakupování a závislostí všeho druhu.

Chtěli jsme být závislí na těch, kteří nás přivedli na svět. Chtěli jsme na nich viset jako nejkrásnější plod, co odpadne až dozraje.

Netušili jsme nic o tom, že spoustu z těch rodných stromů byla pláňata, která zahradníci nechali napospas. Žádný řád. Jen chaos.
A ten plodí zoufalství a zmar.

Marně jsme se snažili dozrát.

Popadali jsme jako nezralé hrušky.

Válíme se pod svými rodnými stromy a nedokážeme se zvednout. Postavit se na vlastní nohy. Zažít nezávislost.

Čekáme na zázrak. Že na nás padne něčí zrak a pomůže nám vstát. Pomůže nám stát a čelit Životu, který se dál valí jako nezkrotná řeka.

Snažíme se krotit a držet své démony na uzdě, ale nejde to.

Ani „suchej únor“ nepomáhá.

A ani nemůže.

Někdy až na samotné hranici úplného rozkladu dokážeme znovu poskládat střípky své duše.

Ne dřív, ne později.

Někdy musíme ležet na dně lahví dlouho než jednou o půlnoci pochopíme vzkaz vyťukávaný našimi prsty o chladnou desku stolu, na který si pokládáme svou pijatikou ztěžklou hlavu.

Někdy „osvícení“ přijde jen po té nejčernější noci a nám se konečně rozsvítí, když vzpomínky zapadnou na své místo.

Pak se dokážeme sebrat.

Pak se sebou můžeme něco udělat.

Pak můžeme poslechnout tu dobře míněnou radu: „Drž se!“, protože už se zvládneme na svých nohách udržet sami a nečekáme na to, že nás podrží ostatní, kteří mají co dělat sami se sebou.

Dozrajeme. Dozrajeme na té tvrdé zemi. V bolestech. A v utrpení. Ale ten den přijde!

Je tady právě teď. Vždycky tu byl. Čekal na nás.

A tak mu můžeme říct: „Hej kámo, co teď? Co bude dál?“.

On se jen poťouchle zakření a mrkne. Otočí se na podpatku a nechá ranní slunce, aby prosvětlilo jeho zlaté vlasy.

Co bude dál teď máme ve svých rukách.
Můžeme v nich podržet sebe samé a nemusíme se vzdávat Života.

Můžeme být tím Životem, který nám přišel tak vzdálený, protože jsme z koruny svého rodného stromu spadli moc brzy a mysleli jsme si, že jen tam nahoře je ten pravý a skutečný Život.

Teď už je čas…brát se takoví, jací jsme.

Sebrat se a vyrazit za dobrodružstvím!

Však se nemusíme drásat zpátky nahoru, do korun vzdálených a nedostupných, kde pro nás stejně nebylo žádné místo!

Můžeme klidně být při Zemi. Žít svůj malý a obyčejný život. Najít svou vlastní úrodnou půdu, kde znovu zakořeníme.

Protože v každé hruštičce, i té nejvíc prohnilé, zůstalo jádro, které je od samotného Zdroje.
Čisté a neposkvrněné hříchy našich rodů.

Můžeme ho zasadit a spolu s ním i úplně nový začátek.

A to vám říkám jako že se Nová jmenuju. Něco málo přeci jen o těch nových začátcích vím.

Jdete do toho?…I já mám teď jeden nový začátek přímo před sebou.

A tak, když tady bude chvíli ticho po pěšině, znamená to jen, že mi už oschla křídla a právě jimi třepotám a odlétám družit se s dobrem těch nejvšednějších dní a sázím semínka Života, která pro svůj růst potřebují plnou pozornost a usebrání.

Pán Bůh s námi…

S láskou M. 😎

Kresba: getdrawings.com