Když už nemůžeš, nauč se odpočinout si, ne to vzdát…


Někdy to vezme tělo do vlastních rukou a prostě nám vyšle signál v podobě chřipky nebo dokonce zlomené ruky a zakřičí: „Tak už dost, zpomal!“

Bojíme se zpomalit, protože v tomhle světě řítícím se Vesmírem nadzvukovou rychlostí známe jediné a to, že čas jsou přeci peníze!

Co na tom, že jsme dost často z toho řícení se vpřed celí uřícení a taky jsme v pořádný řiti. Ani tam ale nezpomalujeme a brodíme se ve sračkách v sebevražedném tempu.

Na čele se nám rosí krůpěje hrůzy z toho, že když zpomalíme, budeme toho mít pomálu.

A mít toho hodně je soutěž, ve které se boxujeme o první příčky, abychom až doběhneme na konec závodu mohli u nebeské brány odevzdat co největší počet nahromaděných věcí i zážitků: „To čumíš, jak jsme si žili!“.

Anděl jen zakroutí hlavou, vezme svou smaragdovou lopatu a přihodí všechno to báječné zboží na hromadu nad kterou se zlatými písmeny skví nápis: BOŽÍ…a v duchu si řekne: „Další blbec, co si myslel, že čas jsou peníze! Michaeli, vidíš to? Oni se snad nikdá nepoučí nebo co?“.

„No, to vážně čumím!“, řekne pak nahlas, když nás požádá, abychom si svlékli své drahé značkové šaty.

V tom mžiku oka roztáhne svá nádherná silná křídla, máchne s nimi a dovolí nám tak prolétnout svým životem s netušeným nadhledem.

Co jsme vnímali jako rozházené střípky bez ladu a skladu, které nedávaly žádný smysl, je najednou náš příběh. Teď už není, kam před ním utéci.

Stojíme nazí a není nic, co by nás uchránilo před tím, kdo skutečně jsme v hloubi duše. Žádné berličky a ani masky.

Pak stejně jako rabi Löw vydechneme naposled se slovy: „Všechno je jinak!“.

Já už nesoutěžím. Nenechávám svou duši těžit hamižnými démony, kteří se živí mým strachem a smutkem, nutíce mě zapomenout, že jsme tu jen na chvíli a že nám tu nepatří ani stéblo trávy a všechno je jen půjčené na dobu určitou.

Žiju pomalu, protože mi stačí málo, když vím, kdo jsem.

Marketingoví mágové mi už těžko prodají další klam zabalený ve zlatém celofánu, abych vyšperkovala svou masku.

Svlékla jsem se ze lží a klamů a pravda je taková, že odsud nikdo z nás nevyvázne živý.

Ani ten, kdo právě teď snídá kaviár na vrcholku té zářící pyramidy, kam se ve spěchu všichni drásáme za úspěchem.

Můj největší úspěch je to, že netoužím po žádném jiném životě a žiju ten, který mám s vědomím, že už mám příliš málo času na to, abych byla na hromádce kvůli tomu, že se mi nepodaří nahromadit toho víc a dosáhnout ještě víc úspěchů, zatímco pokladnice mojí duše by zůstala smutně prázdná, když do ní zapomínám ukládat ty skutečné poklady v podobě úsměvů mých dětí!

Všechno pomine…co zůstává, je LÁSKA.

Jen tu si vezmeme s sebou až se vrátíme tam, odkud jsme my všichni přišli. Bude nám svítit na cestu a když ji máme, pak se není čeho bát i v té nejčernější tmě.

Snad jen ten, kdo nepečoval o její Svět-lo a tím i o sebe a svůj vnitřní i vnější svět, má strach z umírání.

Ale i dnes je čas udělat si čas na vzáJemnost.
Prohlédnout si pokladnici své duše a uvidět všechny ty zářící démanty v rozzářených očích našich „pokladů“. Našich zlatíček.

Můžeme mít jen malou světnici a v ní jeden plecháček a přeci máme celý SVĚT, když jsme v té světničce spolu…

To my jsme svět…
To my jsme jeho Světlo…

Tak ať si vzáJemně svítíme na cestu i dnes. A právě dnes víc než jindy!

S láskou M.