Moje cesta do Ekvádoru

…byla úžasné dobrodružství, které nadobro převrátilo můj život vzhůru nohama.

Nejela jsem do Ekvádoru za senzací a ani proto, že Ayahuasca se v určitých kruzích stala poutavým únikem z reality a módním doplňkem každého správného ezoterika. Jela jsem do Amazonie sama za sebou, na jedno z nejdůležitějších setkání v mém životě – na setkání s vlastními démony, kterým bylo nutné postavit se čelem. O Ayahuasce jsem věděla už dlouhou dobu, že je velmi silnou domorodou Medicínou uzpůsobenou pro psychospirituální práci a v rukách zkušeného „curandera“ je cenným pomocníkem při řešení mnoha překážek ke zdraví, ale v době koncem devadesátých let mě život zavál úplně jinam než do praLesa a tak jsem si na své setkání s moudrou Madre Ayahuascou musela ještě pár let počkat.

Stihla jsem mezitím cestovat křížem krážem po světě, vdát se, přestěhovat se z Prahy na vesnici do východních Čech,  porodit dvě děti, postavit spolu s manželem dům, naslouchat trápením mých pocestných, psát oblíbenou stránku Rodičem přirozeně, tančit na vlnách Života nahoru a dolů a na tajemství praLesa dočista zapomenout ve víru každodenních starostí i radostí.

Ten tichý hlásek promlouvající ke mně z hlubin vlhké Amazonie si přeci jen cestu našel a tak jsem si v květnu roku 2013 sbalila do krosny svých pár švestek, koupila letenku a vydala se do neznáma.

Uprostřed noci mě do své pulzující náruče sevřelo město Quito a já jsem ráda složila svou hlavu na polštář v ošuntělém hostelu. Ještě raději jsem Quito pak opouštěla vstříc vlhkému klínu praLesa, kde se civilizovaný Evropan ztrácel v mlžném oparu sám sobě, aby se znovu nacházel.

Ráda jsem sedávala na břehu říčky a nořila se do symfonie tisíců hlasů, pozorovala plynoucí mraky a vnímala každým pórem až téměř neskutečnou krásu okolního prostředí. Uprostřed praLesa přestával existovat čas rozparcelovaný na vteřiny a místo toho se kolem člověka líně převaloval Všeho-mír…a mír a smír bylo to, co jsem v Amazonii našla.

Milující Madre Ayahuasca přesně věděla, co potřebuji a tak mi toho dala právě tolik, kolik jsem dokázala unést. Obtěžkala mě poznáním a zároveň ze mě sejmula obrovské břemeno prožitých traumat. Dopřála mi prožít Zá-zrak obyčejného léčení. Dokázala složit rozházené dílky puzzle mé duše v překrásný obraz výměnou za setkání s tolik obávanými démony. Naučila mě nebát se jich. Naučila mě naslouchat jim s láskou a úctou a mluvit jejich řečí.

Od té doby jsem se svými démony sedávala častěji nad šálkem dobrého čaje. A oni vyprávěli dávno zapomenuté příběhy. Už nebylo potřeba schovávat své kostlivce do skříně. Mohla jsem s nimi tančit! A s každým tancem i šálkem dobré medicíny jich ubývalo. Zanechávali za sebou protančené střevíčky a prázdné šálky a pokoj a mír.

Tam v hlubinách Amazonie jsem poznala Ves-mír.

Poznala jsem, kdo skutečně jsem.

A přestala jsem se toho bát. Přestala jsem se snažit být někým jiným, abych si vysloužila trochu Lásky. Přestala jsem sloužit falešným snům a představám druhých lidí o tom, kým bych měla být, aby mě milovali.

Od té doby…zůstávám už napořád součástí Ve-s-míru…zůstávám ve smíru sama se sebou a se svým příběhem, který stojí za to vyprávět těm, kteří mu chtějí naslouchat.

A proto jste tady. Abyste i vy vyprávěli svůj příběh.

Já poslouchám…

Fotografie z mé cesty